Čierna Dahlia

Na první shlédnutí Dahlia není zrovna super. De Palma zručně navozuje noirovou atmosféru a pokud se nepokouší o své hokus pokusy (pohled z výhledu hrdiny), hezky se na to kouká. Jenže prvních 40 minut, kdy vůbec nejde o vyšetřování, svými kvalitami přebíjí rozkošatělý příběh dvakrát větší silou. Od nalezení mrtvoly jsem se v tom začal slušně motat a veškeré zpětné vysvětlivky a detaily mi ani trochu nepomáhaly. Na konci jsem si musel přiznat, že na podruhé bych si vše již dokázal zařadit, což je pro film ta nejhorší vizitka. Dahlia by měla být schopná vysvětlit své zvraty hned napoprvé, ne nutit k dalšímu podívání. Buď to chtělo delší stopáž nebo vyškrtání několika kotrmelců ve scénáři. De Palma to sice jakžtakž ustál, ale brodil se v tom slušně. (26.03.2007)

DePalma sa vrátil tam,kde mu to vždy išlo najlepšie. Atmosféra 40. rokov je vykreslená veľmi dobre. Príbeh vyžaduje trošku pozornosti, rozuzlenie príde tesne pred koncom. Keby som to mal prirovnať k niečomu čo tu už bolo, tak je to určite taký klon filmov L.A. prísne tajné a Neúplatných. Hneď si viete spočítať či je to aj pre Vás. K dokonalosti tomu niečo chýba, ale neurazí. 60%. (11.02.2009)

Ještě že jsem se jen tak z nudy prošel po cestě v obchodu do Eletro Worldu – podívat se jestli není nějaké výhodné dévedéčko za 99-199kč – narazil jsem na Černou Dahlii. Už samotný obal ve mně vyvolal docela velké očekávání, když na něm v levém horním rohu stálo: „od režiséra filmů: Zjizvená Tvář, Neúplatní“. Režie je i v tomto filmu geniální, svěží a velice dobře se na ní dívá, dlouhé táhlé pohledy, umocněné pomalou hudbou a klidnými tóny. Celkový „look“ 40-50.století je dotažen do každičkého detailu a retro atmosféra na 100% funguje - Brian De Palma is back a to v plné síle, neočekával jsem nic moc nadprůměrného, ale dostal jsem vynikající a navíc chytrý film, od kterého jsem se nemohl ani na moment odtrhnout. Josh Hartnett je u mě už doceněný herec a to jsem ho fakt dlouhou dobu neměl v oblibě, časy se mění a po rolích: 30 Dní Dlouhá Noc, Lucky Number Slevin mě zase přesvědčil, že hrát umí i jeho parťák Aaron Eckhart hrál bez problému a jeho ponoření do případu nevypadalo vůbec jako hrané. Pro hlavní dvě herečky nezbylo moc místa, i když byly postavy důležité, byly trochu odsunuty na vedlejší kolej, pravda že Scarlett Johansson ještě více než Hilary Swank. Skvělé páteční překvapení – 9/10* jednu hvězdičku si nechám prozatím do záruky, ještě se mi možná něco v hlavě rozleží a nebo hodnocení změním po druhém zhlédnutí. (26.04.2008)

BLACK DAHLIA aneb hollywoodská gotika očima nejbaroknějšího z amerických režisérů! Svůj první dojem bych přirovnal k mnohem černější verzi L.A. PŘÍSNĚ TAJNÉ (od stejného autora předlohy) nebo retro verzi 8MM, a to s lehkými ozvuky De Palmových fetišistických morytátů (DRESSED TO KILL). Oproti prvním dvěma jmenovaným z DAHLIE méně čouhá tvůrčí záměr, je enigmatičtější – tj. bohatší a přitom méně nabubřelá než Schumacherův film, na druhou stranu postrádající údernost Hansonovy adaptace, která fungovala lépe jako – přímočará – kriminálka. DAHLII by místo téměř dvou hodin prospěla více „béčková“ metráž – i přes velmi zahuštěnou narativní „mapu“, která vedle dvou základních dějových linií zahrnuje houšť vedlejších motivů a figur (s neúprosným "body countem"). Filmu by zkrátka slušela sevřenost a plynulost noční můry, protože zejména dialogové předěly (herecky plochých) hlavních postav ho zbytečně rozřeďují. Vrchol filmu [scéna klíčové vraždy, další z De Palmových variací na mord z PSYCHA] nedosahuje intenzity režisérových nejsilnějších scén (srovnej vraždu z DRESSED TO KILL) a je navíc předčasný: explikativní katarze trochu doplácí na potíže filmu s vybudováním klíčových postav, jejich uvěřitelností. Což souvisí s vůbec nejslabším článkem filmu, hereckým obsazením, z něhož je patrný marketingový kompromis. Klíčová trojice herců (hrdina a jeho dvě ženy) postrádá výraz, charisma a zralost: jakoby si děcka hrála na film noir a učila se přitom kouřit cigarety tak, aby to vypadalo „cool“ [tady je ale otázka, kde končí nedostatek a začíná tvůrčí záběr: až směšná okázalost kouření se zdá být vědomým posílením jednoho z klíčových motivů filmu, kterým je návyková iluzornost Hollywoodu a umění obecně, jež se v podání těch méně šťastných stává příliš niternou, kontrole se vymykající šmírou]. Zejména Harnett dostává své pověsti fádního a mimořádně netvárného herce (podobně jeho prolog v SIN CITY). Ale k přednostem: (1) De Palmův styl, který je oproti jeho „nejextrémnějším“ filmům více uměřený, chytře selektivní v používání jeho typických výrazových prostředků (slow-motion, subjektivní kamera, ostré úhly, dlouhé záběry); (2) expresivnost filmu přesně evokující jeho klíčové pocity: morbidní delírium číhající na periferii „továrny na sny“, horor degradace ženského těla i duše, bídu dekonstrukce mužů-voyerů, fetišistickou podstatu umění a úzkost média černobílého filmu, na který De Palma velmi šťastně odkazuje; (3) zmíněná enigmatičnost čili „náchylnost“ filmu k analýzám či třeba freudovským výkladům [De Palmu ale psychoanalýza nezajímá, jeho filmařská senzitivita je čistě "povrchová", reflexní]. DAHLIA je prostě film bohatý, byť nedokonalý, a to rozhodně platí i po druhém shlédnutí. (18.08.2006)

Po dlhej dobe sa De Palma vrátil k tomu, čím sa kedysi zapisoval do diváckeho povedomia. Skúsenosti síce vidieť sú, pekné dialógy, nechýbalo pekné, ponuré prostredie, trefne vybrané kamerové filtre a skromné herecké výkony. Škoda ale, že týmto filmom asi nevojde do povedomia tak intenzívne. Príbeh je pomalý a stagnujúci, ničím neoživený a roztiahnutý, nudný. Tomu nasvedčuje aj to, že už takmer po dvoch hodinách som si nevedel vybaviť záver. 60%. (12.03.2007)