Čierna Dahlia

James Ellroy je klasik a jím dodaná látka snad nemůže ani zklamat, zvlášť pokud režíruje Brian DePalma. Uznávám, že jsem měl chvílemi pocit, že tahle odkazy sršící a mnohým holt vzdávající noirová hříčka by lépe vynikla pod taktovkou Martina Scorseseho. Na druhou stranu, DePalmova osobitá režie (fetiš, násilí, steady-cam) tomu dává trochu jiný šmrnc, možná méně vybroušený, ale zase hravější a zábavnější, který se nebojí jít až na dřeň všech žánrových klišé, aby z nich následně cedil silné chvilky, jako je scéna na schodech či závěrečné rozhřešení. Nejsem znalec noirové školy, ale těch pár snímků, co jsem viděl, mám moc rád. Proto mě DePalmova pocta navýsost potěšila. Už to sice není ten starý provokatér, ale uvědomělý filmař s výrazně čitelným rukopisem stále ano. (25.01.2009)

Pokud se nemýlím, tak za příběhem Černé Dahlie stojí stejný člověk jako za L.A. Přísně tajné. Dahlia svého staršího bratříčka připomíná vizuální stránkou a noirovým feelingem, ale vypravěč je o dvě třídy horší. Film má moc dlouhý úvod, stále čekáte na nějakou vraždu, kterou by ústřední dvojka mohla začít vyšetřovat. A když se dočkáte, příběh se tak zašmodrchá různými jmény a motivy, že se přestáváte orientovat. A ta chyba není ve vás, ale v De Palmovi. Hartnett tu (ne úplně vlastní vinou) působí trochu jako moula a vám je jedno, s kým se vyspí, koho zastřelí nebo kdo ho zastřelí. Aaron Eckhart je tu trestuhodně nevyužitý, tak od čtyřicáté minuty je jeho postava úplně mimo a vlastně se o ní jenom mluví. Radši si znovu dejte trojku Spacey-Crowe-Pearce. (02.03.2009)

Na první shlédnutí Dahlia není zrovna super. De Palma zručně navozuje noirovou atmosféru a pokud se nepokouší o své hokus pokusy (pohled z výhledu hrdiny), hezky se na to kouká. Jenže prvních 40 minut, kdy vůbec nejde o vyšetřování, svými kvalitami přebíjí rozkošatělý příběh dvakrát větší silou. Od nalezení mrtvoly jsem se v tom začal slušně motat a veškeré zpětné vysvětlivky a detaily mi ani trochu nepomáhaly. Na konci jsem si musel přiznat, že na podruhé bych si vše již dokázal zařadit, což je pro film ta nejhorší vizitka. Dahlia by měla být schopná vysvětlit své zvraty hned napoprvé, ne nutit k dalšímu podívání. Buď to chtělo delší stopáž nebo vyškrtání několika kotrmelců ve scénáři. De Palma to sice jakžtakž ustál, ale brodil se v tom slušně. (26.03.2007)

Tenhle De Palmův thriller není vůbec špatný. Jsou zde cítit jeho typické znaky a dokázal vytvořit i parádní atmosféru. Jako největší hvězdy filmu bych viděl spíš Hilary Swank a Miu Kirshner (ikdyž se na plátně mockrát neobjevila), než ostatní hlavní postavy. Obsazení Scarlett Johansson nevidím jako nejmoudřejší, ale překousl jsem to. Ve finále je Černá Dahlia povedený krimifilm, který nijak moc neohromí, ale má co do sebe. (10.07.2011)

BLACK DAHLIA aneb hollywoodská gotika očima nejbaroknějšího z amerických režisérů! Svůj první dojem bych přirovnal k mnohem černější verzi L.A. PŘÍSNĚ TAJNÉ (od stejného autora předlohy) nebo retro verzi 8MM, a to s lehkými ozvuky De Palmových fetišistických morytátů (DRESSED TO KILL). Oproti prvním dvěma jmenovaným z DAHLIE méně čouhá tvůrčí záměr, je enigmatičtější – tj. bohatší a přitom méně nabubřelá než Schumacherův film, na druhou stranu postrádající údernost Hansonovy adaptace, která fungovala lépe jako – přímočará – kriminálka. DAHLII by místo téměř dvou hodin prospěla více „béčková“ metráž – i přes velmi zahuštěnou narativní „mapu“, která vedle dvou základních dějových linií zahrnuje houšť vedlejších motivů a figur (s neúprosným "body countem"). Filmu by zkrátka slušela sevřenost a plynulost noční můry, protože zejména dialogové předěly (herecky plochých) hlavních postav ho zbytečně rozřeďují. Vrchol filmu [scéna klíčové vraždy, další z De Palmových variací na mord z PSYCHA] nedosahuje intenzity režisérových nejsilnějších scén (srovnej vraždu z DRESSED TO KILL) a je navíc předčasný: explikativní katarze trochu doplácí na potíže filmu s vybudováním klíčových postav, jejich uvěřitelností. Což souvisí s vůbec nejslabším článkem filmu, hereckým obsazením, z něhož je patrný marketingový kompromis. Klíčová trojice herců (hrdina a jeho dvě ženy) postrádá výraz, charisma a zralost: jakoby si děcka hrála na film noir a učila se přitom kouřit cigarety tak, aby to vypadalo „cool“ [tady je ale otázka, kde končí nedostatek a začíná tvůrčí záběr: až směšná okázalost kouření se zdá být vědomým posílením jednoho z klíčových motivů filmu, kterým je návyková iluzornost Hollywoodu a umění obecně, jež se v podání těch méně šťastných stává příliš niternou, kontrole se vymykající šmírou]. Zejména Harnett dostává své pověsti fádního a mimořádně netvárného herce (podobně jeho prolog v SIN CITY). Ale k přednostem: (1) De Palmův styl, který je oproti jeho „nejextrémnějším“ filmům více uměřený, chytře selektivní v používání jeho typických výrazových prostředků (slow-motion, subjektivní kamera, ostré úhly, dlouhé záběry); (2) expresivnost filmu přesně evokující jeho klíčové pocity: morbidní delírium číhající na periferii „továrny na sny“, horor degradace ženského těla i duše, bídu dekonstrukce mužů-voyerů, fetišistickou podstatu umění a úzkost média černobílého filmu, na který De Palma velmi šťastně odkazuje; (3) zmíněná enigmatičnost čili „náchylnost“ filmu k analýzám či třeba freudovským výkladům [De Palmu ale psychoanalýza nezajímá, jeho filmařská senzitivita je čistě "povrchová", reflexní]. DAHLIA je prostě film bohatý, byť nedokonalý, a to rozhodně platí i po druhém shlédnutí. (18.08.2006)