Šrámy

Námet ťažkého detstva mám veľmi rád, pretože mi je blízky. Chce to len dobré dramatické spracovanie, dbať na psychologickú stránku problému a úspech je zaručený. To žiaľ nie je tento prípad, ide o ukážkové premárnenie potenciálu, ktorý táto smutná téma ponúka. Asi najvhodnejšie slová, ktoré vystihujú celý film je skratkovitosť a neucelenosť. Problém sa len načal, niečo sa načrtlo a zvyšok sa nepochopiteľne odfláklo. Psychologická stránka snímku teda nedosiahla ani polovicu svojich možností, a v konečnom výsledku táto skratkovitosť pôsobila skôr rušivo ako emotívne, samotné detstvo nevynímajúc (vrátane bitiek od otca). Nápad nahrávania na magnetofónovú pásku chlapcom bol dobrý, avšak už z otcovej strany išlo o čistú vypočítavosť a o pokus o lacnú manipuláciu s pocitmi diváka. Tak to ale nefunguje, aspoň v reálnom živote. Hajzel ostáva hajzlom, na tom sa nič nemení. Tiež by ma zaujímalo, čo bolo s chalanom celé tie roky po úteku z domova a tiež čo bolo potom ako sa sám stal otcom. Skrátka bolo to nedorobené a útržkovité a v konečnom dôsledku to nič nepovedalo. Slabší priemer. 55/100 (04.01.2017)

Výtečné komorní drama o narušeném vztahu mezi otcem a synem a o důsledcích, jaké mohou mít šrámy z dětství pro naši dospělost. Příběh je to vlastně dosti jednoduchý, ale výtečně zrežírovaný i zahraný. Zejména násilnický otec je vykreslen citlivě: nepůsobí jako zrůda, ale spíše jako nešťastný člověk, který nedovede správnými prostředky vyjádřit lásku, již cítí. Film stylem i tématem upomene na kino morálního neklidu, zvláště na Kieślowského Dekalog, kde je přítomen spirituální přesah, aniž by duchovno bylo servírováno polopaticky. Magdalena Pyziak zaujímá značně kritický postoj vůči autoritativní otcům - ať už jde o otce biologické, o faráře, anebo vposledku o Boha Otce v jeho vševládnosti a moci. Nezdá se mi však, že by její snímek byl bezbožný. Spíše upozorňuje na možné deformace křesťanské tradice, jaké hrozí zejména ve zbožnějších končinách jako je Polsko. V postavě Táni, jejíž zájem o nešťastného, uzavřeného, agresivního a okolím odmítaného Vojtěcha, působí z přirozeného hlediska tak nevěrohodně, se odráží leccos z nepodmíněné Boží lásky, z milosti, která stojí u dveří našeho srdce, tluče a čeká, jestli neotevřeme. Byť to asi nebylo záměrem, druhou polovinu snímku vnímám téměř jako podobenství. Režisérčiny další počiny budu od této chvíle pozorně sledovat. (23.12.2009)

Poľsko žije, stále žije! Hľadá postoj k Bohu, životu, sebe samému a ostatným ľuďom v intímnej i celospoločenskej rovine. Dlho som sa bál, že Zanussiho nikto nedokáže nahradiť. Dnes viem, že každá generácia bude vždy na tie isté otázky hľadať vlastné odpovede. A preto sa nebojím. Život je totiž hľadanie. (16.02.2011)

Někteří sociálně slabší a společensky neadekvátní jedinci kopírují postoje svých otců načež i přes veškerou snahu tento vzorec změnit stále kopírují své vzory a zvyk je železná košile a mnohdy se z rádoby chyb svých rodičů nepoučíme a pak ty chyby děláme sami. Samozřejmě, že si z toho odneseme jen ty špatné vzpomínky a svoje rodiče div nezatratíme s kecama: "Já takový jako vy nikdy nebudu a svoje děti v životě mlátit nebudu"! Jasný, říká to každý a skutek utek. Zřejmě při mé výchově něco zanedbali, asi mě měli víc mlátit, protože já na své dušičce moc psychických šrámu nemám. (19.02.2015)

Polovina filmu představuje dětství Wojteka narušené jeho psychopatickým otcem. Není dne, aby chlapce nebil a nenadával mu do gnojów a podobně. Denodenní ponižování a týrání na chlapci zanechalo nesmazatelné stopy. Jakmile vyrostl, začal se chovat podobně jako jeho otec. A možná by tak zůstal, nebýt jedné odhodlané dívky. (14.03.2020)