Jedni a druzí

Je jasné, že Claude Lelouch patří k nejvýznamnějším režisérům nejen francouzským, ale i evropským a světovým. Fascinace klasickou hudbou a jejími motivy, které v jeho filmech tvoří významnou část děje, v tomto díle přerůstá zřetelně do dominující úlohy. Prolínání událostí let třicátých až sedmdesátých minulého století, to je - a zřejmě také být má - sebereflexe "generací kutilů narozených před a po roce 1945", jak to ve filmu sebedefinuje sám režisér. Tragédie druhé světové války je kompozičně sevřena do úvodní i závěrečné scény dobročinného koncertu UNICEF ve prospěch strádajících lidí třetího světa, tj. scén časově zařazených do dobové současnosti vzniku filmu. Účastní se ho- lze také říci, že se na něm potkávají - protagonisté, pocházející ze čtyř zemí a děj k epopeji směřujícího filmu tvoří skvěle spjaté volné pásmo hudebních a hraných scén životních osudů rodin, z nichž pocházejí. O válkách a škodách, které působí. se píše mnoho. Potíž je v tom, že v těchto výčtech dominují škody vnějškové - na životech, kultuře, hospodářské výkonnosti, architektonickém bohatství. To je pochopitelně pravda, ale skutečné pustošivé škody jsou i dnes pro většinu z nás neviditelné. Vychylují hodnotové orientace, otřásají zavedenými autoritami a působí bolest a rozechvělost, které neustávají ani po desetiletích a jsou opakovaně oživovány i prožívány generacemi dědiců a potomků. Plejáda skvělých herců (Stoneová, Chaplinová, Ardantová, Olbrychski, Hossein a řada dalších) má stále co hrát a čím se prodírat, v několika případech i v dvojrolích. Zvlášť objevné pro mne bylo vedení Olbrychského, Poláka, hrajícího Němce a skvěle zvládajícího jak klavír, tak dirigování. Je pravda, že na některých místech dějová souvislost dostává co proto. Stejně tak je ovšem na místě otázka, zda nejde o nechtěný šum, vyvolaný hudební rytmizací a ornamentalizací děje. Jisté je jedno: jednota filmu zůstává zachována a mimo hudební přináší také celou radu skvělých scén hraných (zdaleka nejde o ty nádražní, výborné jsou také např. i ty parašutistické). Lelouchova epopej zkrátka neztrácí nic ze svého kouzla ani po letech, která uplynula od jejího prvního uvedení do kin. (24.09.2008)

Claude Lelouch ide dlhodobo uspesne mimo mna, teda jedine dva filmy co sa mi pacili boli Viva La Vie 1984 a Muz a Zena 1966. A vdaka filmom ako Les uns et les autres sa na tom este dlho nic nezmeni. Ked uz Francuzi, tak ficim na tychto panoch reziseroch : Henri Verneuil /viem, rodeny Turek/, Francois Truffaut, Claude Zidi, Jean Renoir,Jean Girault, Pierre Granier- Deferre atd. Takze strucne k "filmu" : herci hrali hovno, dej to evidentne nemalo, reziu asi tiez nie a scenar vznikol na dvojvrstvy Harmassan pocas srajdy v kadibudke. No hroza : 20 % (30.10.2014)

Téma dějin dvacátého století a kinematografie zpracoval Lelouch ve filmu Celý jeden život. Po sedmi letech se k práci vrátil a tentokrát udělal hlavní spojnicí zúčastněných hudbu. A opět má film neuvěřitelný emocionální náboj, Lelouch se po svém vyrovnává s traumatem války a předkládá divákovi hodně antimilitantní snímek. A cizojazyčnými pasážemi dokazuje to, co uchopil o tři roky později v Ať žije život, dobrý herec nepotřebuje slova, aby diváka zaujal. Jedni a druzí má jedinou chybu, je příliš krátký. Jsou filmy, které nudí po deseti minutách, pro takovýto film jsou málo i ty tři hodiny. (04.03.2012)

Film sleduje osudy několika zamilovaných šťastných párů, do jejichž životů zasáhne druhá světová válka. Nejde tady ale o líčení hrůz koncentračních táborů a bojů na frontě, jak by se dalo očekávat. Zazní jedna teskná píseň na housle, tiše pronesená báseň ruského vojáka, zabouchnou se dveře plynové komory. Nemusíte vidět víc, stačí letmý náznak, aby se vám oči naplnily slzami. Ale na plátně dlouho smutek nepřevládá a tak chvíli pozorujete umírající vojáky a o vteřinu později rozesmátí tančíte po pařížských ulicích. Tím víc na vás ale válka zapůsobí, tím víc je vám líto těch, kteří tam v pestrém oblečení nemůžou mávat vlaječkami. Válkou ale tento příběh nekončí, pokračuje dál, vypráví o těch, co přežili, o jejich dětech a také vnoučatech a přestože počáteční dvojice pocházeli z nejrůznějších koutů světa, v závěru filmu se jejich osudy překrásně spojí. Když se dívám, jak málo lidí tento film hodnotilo, nejraději bych sepsala petici, aby byl uveden do kin, protože je opravdu vynikající po všech stránkách. (28.02.2008)

Claude Lelouch snad ani neumí natočit špatný film, nicméně z tohoto dramatu, které pro něj bylo hodně osobní, jsem měl rozporuplné pocity. Režisér se snažil do jednoho snímku nacpat co nejvíc motivů, jednak osudy Židů v době 2. světové války, jednak svou lásku k hudbě, ale i takové věci, jako je vyrovnávání se s vlastní vinou nebo generační konflikt. Film má dva základní kazy, na jednu stranu příliš dlouhou stopáž, kdy 3 hodiny jsou pro běžného diváka poněkud nestravitelné, na druhé straně paradoxně jsou vzhledem k velkému množství postav, zemí a dějů tři hodiny zoufale málo. Daleko rozumnější by bylo rozvést všechny motivy do řekněme 13-dílného seriálu s hodinovou stopáží jednotlivých dílů. Během jediného celovečerního filmu se totiž nedaří přes velmi slušné obsazení vytvořit plnokrevné postavy, jsou to spíš jen figurky, které se většinou filmem jen mihnou. Vzhledem k tomu, že se ve snímku objevují dvě generace, musel Lelouch použít pomocnou berličku, kdy děti hrají titíž herci (no řeknu ti, ty jsi hotová maminka). V opačném případě by se totiž divák pravděpodobně v záplavě postav úplně ztratil. Jedny a druhé si nejvíc vychutná fanoušek hudby, pro kterého hudba nekončí u Abby nebo Rolling Stones. Režisér hudebním a tanečním výstupům dává přednost před dramatickou složkou děje. Kamarád, který mimoděk poslouchal část zvukové stopy filmu, byl přesvědčený, že se jedná o záznam koncertu vážné hudby. Celkový dojem: 70 %. (16.09.2009)