Desať Božích prikázaní

Pokud si něco představujete pod pojmem historický hollywoodský epos, tak to může být právě tento film. Ta náboženská problematika je tu celkem akcentována, ale je také celkem fajn, jak je to natočeno. Jsou zde velkolepé scény, některé trikově bohaté, i když to dnes už nevypadá tak dobře, ale celkově to k tomu sedí. Charlton Heston jako Mojžíš byl výborná volba. (12.01.2015)

Obdivujem všetky veľkovýpravné, myšlienkovo epické snímky, ktoré sa natáčali v minulom storočí v čase, kedy technika ešte nemala také pevné zázemie ako v súčasnosti, či sa jedná o filmy Ben Hur alebo Most cez rieku Kwai. Zo všetkých týchto historických diel vyráža režisérsky perfekcionizmus a osobne ma v tomto biblickom príbehu nadchla scéna rozdvojeného mora alebo neuveriteľný komparz. Jedna vec ma však začína iritovať čím ďalej, tým viac, a to hlavne neskutočne patetická hudba (ktorá dnes v historickom filme vyvoláva úsmev) a teatrálne herecké výkony, hodiace sa skôr na divadelnú scénu než do filmu. Chápem, že v tom období to patrilo k tomu, no ja si ako súčasný rozmaznaný divák občas nemôžem pomôcť. Myslím si, že Biblia má svoje kúzlo a jednoznačne si zaslúži byť interpretovaná, ale neviem si predstaviť, že by vizuálne dokonalý film, Umučenie Krista, mal byť poškvrnený neznesiteľnou melancholickou hudbou alebo afektovanými divadelnými výkonmi z čias minulých :-) (25.06.2011)

DeMille sice natočil remake svého vlastního filmu, ale tyto dva filmy jsou každý úplně jiný, zatímco stará verze je rozdělená na dvě části, jedna ze starého Egypta a druhá ze "současnosti", kdežto verze z roku 1956 je jen o životě a skutcích Mojžíše. Musím uznat, že tento film se mi líbil, byl celkem zajímavě natočený a po formální stránce bych ani nevěděl co vytknout, Hestona mám rád jako herce(když pominu to co sem viděl v Bowling for Columbine) a nepamatuju si, že by mne jeho herecký výkon kdy zklamal. Ale tím, jak se DeMille soustředil na svoje monumentální scény s mnoha a mnoha komparzisty, snažil se oslnit zdobností, místy už přeplácaností, tak se film prakticky odcizil lidským emocím a zůstala z něho jen pompézní, vychloubačná slupka, jež se snaží diváka za každou cenu ohromit. Emoce, které postavy projevovaly, mi připadaly místy projevované příliš nepřirozeně, nevěrohodně. Celé to působí jako oživlá ilustrace Bible, obsahující pár věcí, jež by mi k Bibli neseděly. Především počáteční část, kdy se Mojžíš považuje za Egypťana a je zamilovaný do princezny. Mnohem lepší historický film je Ben Hur Williama Wylera. ten je takový mnohem lidštější, našel sem v něm emoce, jímž se DeMille tady odcizil, a celkově chování postav působí logicky a ne tak nesmyslně. Přes všechny možné zápory Desatera, ho považuji za kvalitní podívanou, protože biblické náměty se těžko zpracovávají tak, aby to pro obyčejného nevěřícího jako sem já bylo aspoň trochu zajímavé, což se DeMillovi podařilo. Edit: 16. 1. 2021 - taky se bavíte tím, jaké jste byli před 14 lety naivní jelito? Dneska v tom filmu vidím něco trochu jiného - ta nevěrohodnost a absence emocí tam stále je, ale nedocházelo mi, v jaké míře DeMillův film cílí na obeznámeného, věřícího diváka. Namísto civilního vyprávění sledujeme sérii symboly nahuštěných oživlých a patosem oplývajících tableaux ze života starozákonního proroka - co scéna, to pregnantní ilustrace původního příběhu z Bible. A pří vší té monumentálnosti a epičnosti film postrádá možnost, jak se jednoduše napojit na jednající postavy, kterým chybí prokreslené psychologická hloubka a motivace a celé vyprávění vyvolává podobným dojem jako série obrazů křížové cesty Ježíše Krista. Tak znovu nashle za 14 let. (14.01.2007)

Po formální, výpravné a celkově technické stránce se jedná o jeden z nejlepších počinů ze sekce nekonečně dlouhých a předražených hollywoodských bombaspektáklů 50. a 60. let. Naneštěstí je však vše zakryto nemilosrdným stínem fanatického blábolení, které nám, divákům, bohulibě vysvětluje, co je správné a co správné není. Děkuji, nechci. Ale podívaná to byla vskutku pompézní. 5/10 (06.01.2020)

Musím přiznat, že se mi tyto poněkud dosti idealizované velkofilmy s křesťanskou tématikou, natočené v padesátých letech v Hollywoodu velmi líbí. Řadím ho někde mezi Ben Hura (3.75 hvězdy) a Quo vadis (čistokrevných 5). Posledního jmenovaného sice nedosáhl ( a dost pochybuju, že se to někdy něčemu povede, alespoň v mém žebříčku), ale oproti Ben Hurovi jsem se tak šíleně nenudila a nebylo tam ani tak "přehestonováno". Klad krásných dívek - Siphora, její sestry, Nefertari nebo i ta vyvolená od Jozua (co později porazil Jericho - což tady ve filmu teda nebylo). Co se týče mužských rolí i ty byly ucházející, v čele s dobře hrajícím Brynnerem (Ramese II.) a velmi obstojně vypadajícím Johnem Derekem (už zmíněný Jozue), ani ten Heston ( Mojžíš) mě tady tak neiritoval. Zaregistrovala jsem rovněž někdejšího představitele Marka Antonia z Kleopatry (1934) a Richarda z Křižáků (1935) Henryho Wilcoxona, a vida, když neměl být nosným pilířem filmu, tak taky nic nepokazil. Skutečnosti, že se Mojžíš v dětství a mládí cítil jako Egypťan bych věřila, výchova občas dokáže divy. O tom triumphu nad Etiopií by se sice dalo polemizovat, ale taky to bylo možné. Líbilo se mi, jak si film poradil s Mojžíšovým vztahem k egyptské matce i kultivované naložení s trestem pro ty, co se zpronevěřili Bohu a jeho přikázáním. Na druhou stranu musím přiznat, že novější zpracování bylo mnohem, mnohem realističtější, ale stejně se mi právě tohle líbilo... Jen jedna připomínka, vůbec neodpovídá tomu, co víme z jiných zdrojů o faraonu Ramesovi (Ramsesovi) II. a obávám se, že za něj k Exodu vůbec nedošlo...:-)) (11.06.2012)