Anastázia

Je to velmi fajn, ale dekel ostal na mieste. Dramaticke hrany su az prilis otupene a divacka radost tak prameni najma zo skvelych hereckych vykonov. Netvrdim, ze mi tam chybal zombie Rasputin/Lenin alebo vtipne netopiere z (lepsej) animovanej verzie, ale mohlo to byt predsa len osudovejsie, romantickejsie alebo tajomnejsie. 7/10 (31.10.2018)

Výpravná story o odvážném komplotu, velkých ambicích, tvrdé manipulaci a samozřejmě – o lásce. Nebýt toho, že Yul Brynner využil svého práva spolurozhodovat o castingu, nejspíš by po tomto filmu dnes již nikdo nevzdechl a určitě by za něj Ingrid Bergman neměla doma Oscara. Chemie mezi hlavními představiteli funguje bezvadně, z Brynnera čiší přesně odměřená míra agresivity i sexappealu a Bergman obdivuhodně balancuje mezi proměnlivými polohami své postavy. U některých příběhů mě historická skutečnost upřímně nezajímá. (24.05.2012)

Člověk by neřekl jak složité může být najít poměrně známý film, ale zadařilo se a můžu si odškrtnout další klasiku. Anastasia vypráví příběh co by kdyby. Co kdyby princezna Anastázie přežila řádění bolševiků a po 10 letech útrap, amnézií a psychických problémů začala nacházet sama sebe? Výprava, hudba a především herecké výkony jsou fantastické. Plešatý Yul Brynner vtrhl v roce 56 na plátna s obrovskou razancí hned ve třech klasických filmech a je skvělý, ale do kapsy ho strká Ingrid Bergmanová. Obrovská hvězda 40. let, která na roky zmizela, aby se triumfálně vrátila. Další desetiletí k ní milosrdná nebyla, většinou v každé dekádě na ni čekala jedna, max dvě velké role, ale tady je úžasná. Zlomená, pochybující, ale i hrdá, plná citů a vášně. Oscar přišel zaslouženě. Bohužel samotný film tak skvělý není. Začátek připomíná My Fair Lady, později se to místo dramatu mění na romantickou pohádku o hledání rodiny a lásky. Jenže ta romance ( nevyřčená) je naprosto vycucaná z prstu a navíc na konci nedořešená. Stejně jako totožnost hrdinky. Ten utnutý konec rozhodl mezi 3 a 4 a já dávám slušné 3*. (07.09.2020)

Film vychází ze skutečných reálií. Příběh   Anny Andersonové udržoval čtenáře tisku v   napětí řadu týdnů. Paříž dvacátých let:   dívka Anna trpí ztrátou paměti. Nemá se čeho   chytit a zcela dezorientovaná chce spáchat   sebevraždu. V poslední chvíli jí v tom   zabrání generál Bounine a přítel Serge.   Generála , který si všimne její podoby s   nezvěstnou dcerou ruského cara Anastáziií,   napadne představit jí jako dědičku carského   bohatství. Anna, jež je stále více   přesvědčena, že je skutečně Anastázií, se   nechá zpočátku Bouninem bez odporu řídit a   zamiluje se do něj. Po prohlédnutí jeho   záměrů se postaví proti jeho pletichám. V   roce 1956 stejný námět zfilmoval německý   režisér Falk Harnack: Anastazia, die letzte   Zarentochter. (23.07.2023)

Bohužel, pro mě jedno velké zklamání. Ani půvabná Ingrid Bergman mě nedokázala přimět, aby si mě film získal. Sama chuděrka skoro něměla co hrát. Přesto jí role přinesla Oscara. Ale beru to tak, že jim v Hollywoodu moc chyběla a tímhle si jí chtěli po jejím italském intermezzu naklonit zpátky ;-) Spekulace o přeživší velkokněžně Anastázii, buď v literární nebo filmové podobě mě vždycky zajímaly, ale toto zpracování (od kterého jsem čekal asi moc) mě hodně zklamalo. Jedna výrazná emotivní scéna na celý film je na mě opravdu málo, víc jich tam vážně nebylo. Jinak je to smotanec tlachání, hádání, přemlouvání, přesvědčování a handrkování. A konec to totálně pohřbil - proběhl ve stylu "všichni se rozejděte, show skončila". Nevím, nemělo to žádný náboj ani nápad. 3 * z úcty k Ingrid Bergman a Helen Hayes. (30.09.2022)