Uvnitř tančím

Dost pohodový film z prostředí těžce handicapovaných lidí. Rory O' Shea se rázem vyhoupl mezi nejcharismatičtější postavy filmové historie. Zpočátku mi film lehounce připomínal prostředím ústavu Přelet nad Kukaččím hnízdem. Také zde máme nového příchozího, který zde co nevidět nastolí nové pořádky. Ve filmu se mísí smutek s rozverností. Kdo by si pomyslel že pro pacienta trpícím Duchennovou svalovou degenerací život nekončí. (12.04.2010)

Rory O'Shea vozíčkáře nutil dělat, co dělat nemohou. Nesnažil se tančit uvnitř, ale navenek. Český překladatel to popletl. Moc moc nám chtěl film asi říci, že má smysl žít i s tak závažným postižením. Jaká je to (skoro) neustálá sranda. Zase tedy hlavně navenek, ne uvnitř. Ale kýčně. S ironickými hláškami. S nenaplněnou láskou, jež ve mně vyvolala takové pocity jako pohled na samečka yorkshirského teriéra, který se sápe na trpělivou, leč poněkud znuděnou fenu německého ovčáka. Nepoplakal jsem si. Slabé ***. (02.06.2010)

Zííííííív... Ach jo, tady zas někdo vytáhl šablonu a natočil film, který bych vám mohla s velkou přesností převyprávět i před tím, než jsem ho viděla. Jasně, není zrovna med žít, když vám fungují dva prsty a vše od krku nahoru - hlavně jedovatá vyřídilka je v permanenci. Je třeba vykřičet do světa, ať s vámi počítá, že ještě nejste pod drnem, ikdyž bez pomoci tak maximálně rozpohybujete svůj elektrický vozík. Já chápu, co se mi "Uvnitř tančím" snažilo sdělit, ale bylo to nošení briket do uhelného dolu. Přivádí mě k úžasu, jak mohl film bez špetky inovace, bez záblesku překvapení, posbírat tolik cen. Možná je to tím, že mé kamenné srdce je zamčené v nedobytné truhle, ta leží v nedobytné pevnosti a tu střeží nepřekonatelná armáda žen v klimakteriu, leč Rory O'Shea není týpek, co by ve mně vzbudil přílišné sympatie nebo dojetí a totéž v bledězeleném platí pro vytlemence Michaela. Frikulíni mě neberou, ať mají dvě nohy nebo čtyři kolečka. 51% (01.03.2011)

Po skončení filmu som nemusel vyhadzovať zvlhnuté vreckovky a pri jeho komentovaní nemusím vystavovať na obdiv svoje pohŕdanie problémami, ktoré sa ma netýkajú. Vovnútri tancujem ma okrem vynikajúcich hereckých výkonov ústrednej trojice zaujal najmä spracovaním tejto háklivej témy. Oceňujem, že postihnutí neboli iba poľutovaniahodnými. Boli to úplne normálni mladíci s deficitom, ktorý si aj sebastredný a arogantný Rory uvedomoval omnoho skôr, ako mu malý uličník beztrestne šľohol čiapku. Nemyslím si, že film bol nakrútený ako citovo vydieračský kalkul. Veď stačilo pridať trochu viac záberov z prózy života paraplegikov a ich šance na normálny život by sa ukázali v inom svetle než problém, ktorú univerzitu si vybrať. Aj ja mám kovové koleno a som zmierený s tým, že na Téryho chatu sa už nedostanem. Ale tiež nevypisujem listy správe TANAPu, aby na Terčinu predĺžili trať zubačky. (01.01.2011)

Filmy o postiženejch nemám moc rád, protože námětově je to všechno na jedno brdo a i tady to z počátku vypadalo, že tomu tak bude, jako že "jsem mrzák, no a co mám právo žít na plno jako každej druhej", jasně má, ale když scénarista tu samou pointu dává do každýho filmu o mrzácích už mě to nebere . Tady u mě flm, ale začal bodovat někde kolem půlky vejš, protože se překupil do zvláštního vztahovýho a citovýho pojetí a to bylo velmi zajímavé a především silné. Kluci svoje role zahráli fantasticky o tom nět sporu, ale Siobhan byla ta, která si mě získala nejvíc..to rozvazování tkaniček..tam je odpověd proč a Romola samozřejmě těžkotonážní kost. (20.08.2016)