Interview podľa van Gogha

Predloha pro americkou predelavku se Siennou Miller a Stevem Buscemim. Amici to trochu prekopali, nekde ubrali, nekde pridali. Holandska verze je trochu syrovejsi oproti americke verzi, protoze je snimana digitalni kamerou. Dale konec ma holandska verze drsnejsi, ale americka verze je taky hodne povedena. Doporucuji obe :) . (09.10.2007)

Kedže som videl prv Buscemiho modifikáciu, porovnáme si to spätne a iba v krátkosti. "Interview podľa van Gogha" je neviazanejšie jak prejavom lepšie hrajúcej Katje Schuurman, tak nadviazaním celého kontaktu dvoch osobnostne rozladených individualít. Oproti remaku má však docela pokašlané rozuzlenie, ktoré trpí umelohmotnosťou a preto je jednoznačne slabšie. Vždy túžim byť aspoň trošilinku nestranný a občas sa mi to aj darí, ale tentokrát to nepôjde, Theo van Gogh si ma aj napriek koncovému kixu získal o kúštik viac. (09.12.2011)

I s malým kašpárkem se dá zahrát velké divadlo. U Interview podle van Gogha to platí dvojnásob. Jedna hlavní scéna a dialog dvou zcela odlišných osob. Inteligetní reportér pro bulvární plátek a krásná braková herečka. Přesto mají něco společného. To samo o sobě nezní něják příliš zajímavě, ale finální podoba je výborná. Tyhle dva si dávají pěkně do těla už v úvodu interviewa, následně si pak se sebou hrají a zkoušejí se. Závěr má trošku vážnější podobu, ale tu zde nebudu prozrazovat. Asi nezajímavější na tomhle filmu jsou herecké výkony, které byly opravdu prvotřídní. Je to zvláštní film určený spíše pro náročnějšího diváka. Pokud jím jste, neměl by vás minout. (23.07.2010)

Když jsem viděl americký remake, předpokládal jsem, že originál se nedostatků kopie vyvaroval, a téměř automaticky jsem chtěl dát vyšší hodnocení, ale překvapivě můžu originálu nadělit identické 3* i procenta. Dokonce i výtky by byly podobné, i když by se vztahovaly k jiným scénám a filmovým místům. Základní schéma originálu je identické - tedy jde o komorní psychologické drama střetu dvou osobností nespokojených se svým postavením a seberealizací. Liší se ale v řadě významných detailů. Originál je hodnověrnější v základech, tedy vypadá přirozeněji samotné setkání, vznik a eskalace konfliktu, ale přirozeněji ještě neznamená, že je to opravdu ve všech ohledech uvěřitelné, protože i tady je to vzájemné jiskření až moc efektní a afektované. Čím ale Theo van Gogh prohrává proti remaku, je finále, kde je z pohledu novináře jeho přiznání krajně nepravděpodobné a závěr s kvílením policejních sirén je mnohem američtější než civilní finále Buscemiho filmu, kde je pointa při svém jízlivém sarkasmu mnohem účinnější. Celkový dojem: 60 %. Potenciál van Goghova filmu byl přitom větší s ohledem na holandský původ novináře a jeho působení v Bosně, které se dalo zkombinovat s neslavným působením holandského sboru ve Srebrenici a jinde. (03.01.2011)

Já bych si tedy odpustil to "působivé finále", jak je to nazváno v oficiálním textu distributora. Jen kvůli němu nedávám plné hodnocení... Celý mi to přišlo výborný, skvěle vystavěný příběh, oba herci věrohodní, napětí mezi nimi krásně gradovalo, skvěle se doplňovali, jejich vzájemně se prolínající sympatie a antipatie, opovržení a touhy... Jen to brutální a nevěrohodné vygradování mi nějak celý zážitek pokazilo... (26.10.2011)