Pokoj bez oken (E02)

Není nic horšího, než vidět tento snímek 14 dní před nástupem na zámek na letní praxi. Člověk se chce pokochat Dvořákem a málem u toho dostane infarkt. Dlouho jsem se takhle nebála a jako "český horor" je to vyloženě nadprůměr. Pomalu si začínám zvykat, že Dvořák je mistr přes úchyly a jiná individua, na což po ztvárnění Bartoše v Operaci nevypadal.. (01.08.2011)

Zajímalo mě zkusit si něco nového – žánr hororu, thrilleru s minimálními technickými prostředky, s nejmenším počtem herců, bez velkých akčních scén. Scénář nabízel východisko pro psychodrama, pro herecký koncert dvou lidí. Společně s Táňou Vilhelmovou a Jiřím Dvořákem jsme si tedy vyzkoušeli, jestli dokážeme utáhnout napětí po celou hodinu. S Táňou Vilhelmovou už jsem pracoval předtím v Polojasnu, pro hlavní mužskou postavu jsem chtěl neokoukaného herce, objevit někoho nového, aby ten „hlavní netvor“ příběhu byl uvěřitelný, a nesváděl diváky k tomu, aby si říkali – ten a ten známý herec hrál psychopata… Na horory do kina rád chodím, ale udělat ho není žádný legrace. Klasik žánru Hitchcock to dokázal udělat napínavé i ve scénách, kde k žádným vraždám nedochází. Prostě dokonale dokázal rozpitvat, analyzovat psychologii toho zločinu, a tam máte strach, i když jde někdo jen po ulici a nic se vlastně neděje. Navodit takový podprahový strach je asi v hororovém žánru to nejtěžší. Ukázat, jak někdo někoho honí s kudlou v ruce, to je ta nejsnazší cesta, jak upoutat divákovu pozornost, ale to není ten pravý „psychologický teror“. Není to jednoduché dostat se tím napětím pod kůži, a rozhodně to není v těch verbálních akcích, ale spíše v tom, co se děje kolem. Filip Renč (19.10.2020)

Aneb jak pohřbít výborný námět a skvělé herecké výkony idiotskou kamerou a poloamatérskou režií. Renč by si za to měl v duchu nafackovat, protože obou protagonistům házel jeden klacek za nohy za druhým. Když už vypiplali mrazivou atmosféru, tak je přinutil k akční scéně a lá 80. léta, ve kterých byla kamerová zpomalovačka ještě adekvátní způsob jak vystupňovat napětí. To že v brakových céčkách, déčkách a u Uwe Bolla přežila dodneška, mluví myslím samo za sebe. Zbytek, možná až na podivnou hudbu, snese nejpřísnější měřítka. Třetí hvězdičku dávám za hluboké oči Tatiany Vilhelmové. (28.11.2013)

Za mě nejlepší epizoda Černých andělů s velmi děsivou atmosférou, v českých filmech téměř nevídanou. Příběh pojednává o mladé dívce která se stane zajatcem narušeného kastelána na opuštěném hradě. Oproti ostatním epizodám andělů je pokoj bez oken pravým hororem se spoustou napětí a krásnou scenérií hradu Velhatrice. Popravdě nevím jestli se mi víc líbily chladné Velhartice nebo krásná chladná Tatiana. (28.04.2023)

Tak na to že je to české, dost slušná práce. Není to dokonalé, třeba ten epilog byl naprosto zbytečný nebo zpomalený záběr při střelbě mi taky dost vadil, ale jinak to má napětí, dost podmanivou atmosféru, skvělou kameru a překvapivě i slušné herecké výkony. Až mě trochu překvapuje, že za tím stojí Renč, ale on tu vlastně ten jeho styl je znát a taktéž je vidět, že předtím za sebou měl jenom Requiem pro panenku a Válku barev, protože v obou filmech se o silnou atmosféru dost snažil. A tady se mu to povedlo asi nejlíp, ačkoli pořád nezapře, že je spíš zručný řemeslník než skutečně talentovaný režisér. Ale jinak jo, překvapivě se mi to líbilo a co tak koukám, tak z tohohle cyklu chci vidět ještě minimálně jeden díl, tak jsem zvědavý, jak se povede. 4* (27.01.2021)