Krajina hojnosti

Toliko celkem zajímavý pohled na problém post-zářijového USA. Sice mě Wim překvapil -řekněme až optimistickou- vírou ve Státy jako takové, ale ve výsledku to nepůsobí tak přebujele patriotsky jako třeba Stoneovo WTC, také se neostýchá píchnout si do GWB. Ale ve výsledku je to přece jen málo - dvě hodiny sledujeme duševně poznamenaného Strýčka, který si buduje protiteroristickou mini armádu o 2-3 lidech, za téměř každým přistěhovalcem tmavší pleti vidí teroristu, jeho neteř se vrací domů po mnoha letech strávených v misiích po celém světě, aby našla sama sebe, své kořeny, svou rodnou zemi. Dějově toho zde moc nenajdeme. Avšak precizní syntéza zvuku a obrazu, která vytváří atmosféru a hýří emocemi, to je klasický Wim Wenders. 65% (13.02.2010)

Z cyklu "Lesk a bída USA" je to ta druhá epizoda a první polovina lehce dokazuje relativitu času, ani v druhé se, až na pár zajímavě nasnímaných detailů, nedočkáte zlepšení. Totálně jalový, mezikomunitně usmiřující snímek na objednávku, kde se v každičkém filmovém okénku nachází podprahové upozornění na jeho nezávislost, až dostanete chuť zchroupat kbelík popcornu a všechno to spláchnout půllitrem coly. (17.09.2012)

Čtyři hvězdy s odřenými slechy. Vše, co je pro Wenderse typické, můžeme najít i v tomhle filmu. Nádherné záběry, skvostně zvolená hudba, pomalé tempo filmu, důraz na vykreslení jednotlivých postav. Vyznění snímku je nejednoznačné, což je dobře. Jen ať si divák sám vybere na kterou stranu se přikloní. Wenders mu v tom totiž moc nepomůže. Já osobně jsem měl k hlavnímu mužskému hrdinovi docela ambivalentní pocity. Chvíli jsem se jeho přehnanému vlastenectví až za hrob a jeho paranoie usmíval, chvíli mi ho bylo líto. A tak to vlastně bylo až do konce filmu. Jeho ženský protipól měl naproti tomu moje sympatie hned od začátku a tření mezi těmito dvěma hlavními postavami dodávalo celému filmu zvláštní filosoficko-politický nádech, který nutil člověka přemýšlet. V čem se podle mého Wendersovi tenhle film povedl, krom výše zmíněného, je jeho téměř dokumentaristické reflektování americké společnosti a její pozářijové atmosféry bez toho, aby zajímal a vnucoval divákům nějaký svůj postoj. A když k tomu přidáme nádherně nasnímanou poslední scénu s jednou z nejlepších písní Leonarda Cohena za poslední dobu - Land of Plenty, který je sarkasticky dojemný, musím dát čtyři hvězdičky. Sice ne úplně čisté, ale nešť... (18.03.2009)

Dojem se prakticky rovná dojmu z následujícího Wendersova filmu "Nechoď klepat na dveře" - při sledování to není na pět ani náhodou, pocit nedotaženosti nebo scénáře ušitého horkou jehlou je přítomný prakticky neustále. Nicméně.. je to film o Americe - a točený pro Američany. Myslím, že pro Evropana je tam řada věcí, kterým prostě nerozumí (nebo ne úplně, nebo jinak). Závěrečných třicet minut filmu (včetně vcelku silného a vrstevnatého vyznění) ale bohatě vynahradí oněch lehce chaotických a trochu nudných (jedna věc se opakuje neustále dokola) 90 minut. Ve vzpomínkách (a snad i trochu v představách) je ten film skvělý. (16.05.2018)

Snímek se pomalu rozjíždí, ale to je pro Wenderse celkem typické. Musíte přečkat úvodní vykreslení postav a situace, až po zastřelení Araba to nabere grády. Vynikající jsou zejména dialogy a emotivní atmosféra, výbornou práci odvedl také kameraman Franz Lustig. Krásnou tečkou za filmem je potom titulní píseň z desky Ten New Songs od Leonarda Cohena. Pro diváka, který hledá ve filmu víc než jen trochu vzruchu na páteční večer, je to ideální volba. (02.03.2006)