Paríž, milujem ťa

Osmnáctičlenná rodina pětiminutových nedokonalých dětí. Kunderovsky hravá filmová báseň složená bohy stříbrného plátna. Nejhutnější a nejprchavější esence lásky ... k životu. Ty příběhy nedokážu a nechci racionálně analyzovat, emocionálně bych je zákeřností připodobnila k Linklaterovu combu. A nejvíce miluji Tykwerovu smršť. Působí jako nadpozemská mozaika, která vás rozloží na prvočinitele a vy marně hledáte chybějící součásti. Rozdává střídavě tvrdé knockouty a jemná pohlazení,aby vás dostala na lopatky a připravenou ironii rozehřeje cestou. Zbraně vám vyrazí z ruky při prvním pokusu o cynické pousmání. Zapomeňte na Moulin Rouge, zamávejte Amélii a vydejte se do země Nezemě, kde Paříž není jen městem pohyblivého svátku... (16.05.2007)

Zrnko rozmanitosti dozrieva v tomto filme veľmi rýchlo a každým príbehom rastie. Je však škoda, že s ním skoro rovnako rýchlo dozrieva aj zrnko samoúčelnosti. Šestnásť odlišných mini príbehov, z ktorých sa každý snaží poukázať na prívetivé, i odvrátené stránky mesta lásky a módy. Príbehy sú vkusne a zručne natočené, niektoré sú jasnou stávkou na istotu, niektoré dokázali očariť svojou kúzelnou hravosťou a nevypočitateľnosťou. Jasné však je, že Paríž má určite omnoho viac tvári, ako je jeden film schopný poňať a pár príbehov (a lokalít) mi tam ešte chýbalo, ešte jasnejšie je to tomu, kto toto mesto navštívil. Pokiaľ ma má však film len zaujať, pobaviť, dojať (vedzte, že to všetko je možné aj počas päťminútového príbehu), tak potom nemám čo riešiť a len spomínať a pripomínať si, že aj ja som niekedy možno bol súčasťou jedného z nich. A dúfať, že snáď ešte niekedy budem. 80%. (17.03.2009)

Jednotlivé etudy bych hodnotila různorodě. Absolutní jedničkou pro mě byl příběh číslo 16, kdy slepý chlapec říká Natalii Portman: "Já tě vidím". A připomenout musím také příběh číslo 9, Eiffelova věž neboli chlapec s velkou aktovkou a jeho rodiče Mimové. Dále mě oslovila povídka číslo 7, která vyprávěla o muži, který se chce rozejít se ženou kvůli mladé letušce a kvůli tomu, že si manželka zpívá pořád dokola tu samou písničku, nosí to samé oblečení, má rtěnky, které nepoužívá, neobjednává si předkrmy a zákusky a nakonec je manželovi celé sní..a co víc, manžel je v takovém stádiu, že si dokonce objednává jídla, které manželce budou chutnat. Když mu ale manželka řekne, že je nemocná, nerozejde se s ní a letušku opustí. Předstírá jak ženu miluje až se do ní znovu bezhlavě zamiluje..ona umírá a on je sám... Naopak bych vynechala bezduchý začátek, tedy etudu číslo 1, která byla spíše trapná. Ostatní bylo průměrné a nebo nadprůměrné..každopádně o tom budu přemýšlet. Hezká práce. (30.10.2010)

V tomto slepenci z několika zamilovaných historek z Paříže je jasně vidět, že se jedná o mozaiku několika rozličných režisérů. A to jak v dobrém, tak špatném smyslu slova. Některé příběhy jsou vynikající a dost originální, některé platí za čistý průměr a našlo by se i pár (asi doslova) celkem hrozných. Největší dojem ve mne zanechal asi ten od Toma Tykwera a upřímně jsem rád, že zrovna on mě nezklamal. Jsem zvědavý na New York. (08.03.2009)

no, jen čekám, kdy tenhle film začnou dávat jako propagační promítání imigrační vlně. ne vážně v jinou dobu by si to možná vysloužilo dvě hvězdy. te se rozhoduju mezi jednou hvězdou a odpadem. zatím to splnuje všechny požadavky šabatové: černoch, asiat, islámec, homosexuál, sociálně slabý a těžce nemocný, plus minus něco. to vše opředeno láskou. jeslti takhle vypadá paříž, děkuji nechci (27.10.2015)