Rou dao long hu bang

Film, který mate tělem a svojí bravurní výplní může utvořit dojem akční podívané. Och jak moc je to milná představa, která naplno dostala i mě. Tento snímek nechce být jen další akční bombou (a navíc, pokud by chtěl, mohl by být, ale on nechce). On se v podstatě podobným filmům vysmívá, přináší jejich kvalitní rekonstrukci a k tomu se nebojí v symbolicky poddajném balení dávkovat životní filozofii jedné zoufalé ztracené existence. Throw Down se nedá nemilovat, už jen kvůli těm velmi kvalitním hereckým výkonům, fantastické kameře, krásné hudbě a úžasným akčním scénám. PS: Kdo tvrdí, že judo není filmařsky estetické, asi by se měl podívat zde. A kdo to bude tvrdit i nadále, bude se muset podívat znovu a pořádně. (14.03.2023)

Tombac pravdu dí. Ona scéna „Money Rain“, je navíc doplněna nedílnou hudební složkou, bez které by byla poloviční. V téhle samostatné scéně je mnohem více emocí, krásy a filmařské zručnosti, co se jinde v celém filmu ani nejlepší rejpal nedohledá. To, s jakou grácií Johnnie dokáže natočit roh baráku a vylidněnou ulici bez jediného pohybu a nechat herce volně „improvizovat“ je vskutku geniální. Pokud si mnozí dělají TOPky nezapomenutelných scén, tak tahle musí nutně útočit na přední pozice. A že se podobných scén s v celém Throw Downu najde povícero. Za sebe hodnotím mezi kritickým a pocitovým hodnocením „lepším čtvercem“ a zakončím to slovy Oze „ „Johnnie je ku*va King…“ (05.01.2008)

Jestliže v klasických filmech o bojových uměních plní souboje funkci atrakcí, stojí ve středu a následně se obalují příběhem, Throw Down funguje přesně obráceně. Johnnie To je žánrový tvůrce, který si žánry ohýbá a přizpůsobuje, tentokrát sledujeme rekonstrukci martial art filmů. Fanoušci těchto filmů budou ale zklamáni, protože judo se zde neobjevuje jako dominanta (které je vše ostatní podřízeno a vše k ní nutně směřuje), ale jako přirozená součást celku, jejíž význam je symboličtější. (a) Občas je souboj „zmenšen“ rámováním, kamera ho například snímá z dálky a/nebo rozšiřuje o další děje. (b) Judo není nijak estetické, proto film nelze (uspokojivě) sledovat jako klasickou „mlátičku“, kde je akce kinetická a vtahující sama o sobě. (c) To sice využívá rámec filmů o bojových uměních (dojo, techniky, trénink, mistr, cizinec ve městě, výzvy), ale zasazuje do něj širší vyprávění (tři protagonisté), vynechává záporáka a pracuje se stylem, jaký je pro něj typický. Znovu s hrdinou, který je v nevýhodě, vytváří To jeden ze svých nejcitlivějších a nejlepších filmů. (18.01.2015)

Tak som zase naletel, kedze som po starej nadsenej imfovej recenzii, ktoru som vylovil v hlbinach internetu dostal chut otestovat moju kompatibilitu so stylom Johnnieho To. A nie, stale si nerozumieme. Tentokrat ten jeho WTF styl uraduje od zaciatku a ja som absolutne nechapal, co sa deje a hlavne, co ma má na tom bavit. Moja posledna nadej bola upriamena aspon k bitkam. Ale ani tie ma nebavili, kedze sa tu vyhradne pouziva ten naj gay bojovy styl judo. Tak si dam od Johnnieho zase na par rokov pokoj, kym ma zase nenaláka uz tradicne vysoke hodnotenie od ostatnych ludi. (02.03.2016)

Tady mi zase něco uniká... Když jsem Exiled dala 2 hvězdičky, často jsem si říkala, že nelibost vůči tomuto filmu byla způsobena únavou (přiznávám, usínala jsem u toho) a že to možná přece jen není tak špatné, když Toovy filmy všichni fandové asie tak žerou. Leč včera jsem si od něj dala Throw Down a najednou mi bylo všechno jasné. Johnnie To dokáže dělat působivou atmosféru jedna báseň (ta scéna "Mona s penězi" je opravdu báječná), mixuje ji s neotřelým humorem ("střídačka" na WC, kradoucí plyšáci), ale zároveň je příšerný vypravěč. Nějaká logika vyprávění mu asi nic neříká, film je spíše slepencem momentů, než aby něco uceleně vyprávěl. Pozorný divák si z toho něco sice vytáhne, to ovšem nemění nic na tom, že vývoj příběhu probíhá nelogickými skoky, něco je vynecháno, postavy přidává do děje, lépe řečeno s vedlejšími postavami nakládá dost svévolně apod. Jeden příklad za všechny - mentálně postižený je zde ze začátku jako komická figura, aby se pak ze mně zcela záhadného důvodu stal spíše tragickou postavou. Aspoň, že když už vedlejší postavy vyznívají dost naprázdno, tak ústřední trio je režírováno velmi citlivě a že i takto nesympatické charaktery dokáže podat natolik přitažlivým způsobem, že divák má opravdu zájem dozvědět se jejich osudy. (14.01.2008)