Vojnový fotograf

Z dokumentu je zjavné, že James Nachtwey je veľmi špecifická osobnosť. Fotografuje ľudí, ktorí mu to dovolia, príbehy, ktoré majú čo povedať. Má cit, je oddaný a chce dať vedieť o veciach, ktoré sa vo svete dejú a nie sú správne. No moje pocity po zhliadnutí tohto dokumentu boli veľmi zmiešané. Neviem ho uchopiť, nerozumiem čo bolo Freiovým odkazom. Chýba tu kontext Nachtweyovej práce. Predpokladám, že fotografie sa najčastejšie neobjavujú ako také, ale v rámci určitých článkov. A v tom prípade je to hlavne o tom, čo je napísané. Kto to píše? Fotí sám, pretože chce? Fotí na zakázku? Môže zasiahnuť do toho, aký text je pri jeho fotografiách? Aký odkaz chce nimi povedať? Aby to svet videl? Aby sa zamyslel? Alebo aby sme s tým aj niečo urobili? Ide o povolanie ako také? O tom aké je to niekedy ťažké? Ide o neho ako osobnosť? V akom kontexte mám hodnotiť jeho prácu? Ako umenie? Asi nie. A ak ako odkaz, tak mi chýba vedieť veľa o tom, čomu vlastne svojimi fotografiami pomohol. Dynanika dokumentu je tiež veľmi roztiahnutá, dlhé zábery z "akcie" dávajú priestor na zamyslenie, ale o čom presne? Chýba mi hlbší impulz.... (14.12.2009)

…. „ Po té, co padla Berlínská zeď se válka změnila. Už nikdy nebude národ proti národu, ale lidé proti lidem. Namísto vyspělých zbraní... pušky a mačety. James Nachtwey, nejproslulejší světový fotograf, zachytil tyto nové konflikty a oběti způsobem, jakým to nikdo jiný nedokázal.“ Velice působivý dokument o tom, kolik smutku, zoufalství, bolesti a bídy se dá vyjádřit fotografií, pokud fotoaparát drží muž jako je James. Muž, který si sám klade otázky …. „Vydělávám si utrpením jiných lidí? Bylo jejich utrpení a bída ... můj žebřík k úspěchu? Využívám lidi? Jsem upír s fotoaparátem?" Muž jehož snímky jsme viděli, jenom jsme možná neznali jeho jméno. Ale já ho už nezapomenu. 5* a bez váhání. (27.09.2006)

Nachtwey působí vyrovnaně až chladně a jeho snímky jsou až nechutně dokonalé aniž by si pomáhal jinak než převedením (většiny) snímků do černobílé škály. Širokoúhlé sklo zajistí ostrost celého snímku, priorita času na 1/250 zase ostrost pohybovou (oprava - asi fotí na manuál). Veškerá kouzla jsou v kompozici a síle motivů. Jeho genialita není lidskost ale její opak. Fotoaparát není jeho prodlouženou rukou, on je prodlouženým tělem fotoaparátu. Chladný stroj na esteticky dokonalé obrázky hrůz světa. (19.07.2009)

Málo co se dá Christianovi Freiovi vytknout. Svůj dokument zcela přizpůsobil svému portrétovanému, Jamesi Nachtweyovi. Strohý, věcný a v dlouhých záběrech i neskutečně klidný. To, co však Freiovi schází, je určitý odstup, který by dokument dokázal zbavit zbytečné piety a přehnaného respektu, s nimiž režisér k Nachtweyovi přistupuje. Chápu, že s tímhle zamlklým šedovlasým vlkem nebylo lehké natáčet a už vůbec z něho něco vytáhnout, ale celému filmu chybí nějaká překvapivý moment či informace, kterou jsme ještě před zhlédnutím vážně nečekali. Je tak vlastně smutné, že dokument tak spíše klouže po obecných frázích, které jsme slyšeli asi milionkrát a nemusí být člověk zrovna humanistou, aby k podobným závěrům došel taky. Na druhou stranu kamera namontovaná na těle foťáku byl znamenitý nápad stejně tak sebeironická výstava v New Yorku. Avšak příště bych se rád Nachweyovi dostal i pod kůži. (16.04.2011)

Jako celek není dokument až tak skvělý. To ovšem rádi odpustíme, jelikož jde o velmi silné téma a o velmi zajímavou ikonu fotografie. James si musel (musí) procházet vnitřními démony, které si zřejmě nedokážeme ani představit. Je celkem logické, že vás takové zkušenosti oddálí od většinové společnosti a stane se z vás samotář, který nemá rodinu. Toto povolání, s takovým nasazením, je s rodinou v podstatě neslučitelné. Další otázkou zůstává, zda člověk dokáže žít "normální" život po všech těch hrůzách. Takový Antonín Kratochvíl je snad už počtvrté ženatý a dokazuje, že toto povolání rodinnému životu zrovna nepřeje. Respekt. O důležitosti této práce není možno pochybovat, otevírají nám oči, přenášejí události, které by nám byly navždy uzavřeny. (30.04.2015)