Vojnový fotograf

Nachtwey působí vyrovnaně až chladně a jeho snímky jsou až nechutně dokonalé aniž by si pomáhal jinak než převedením (většiny) snímků do černobílé škály. Širokoúhlé sklo zajistí ostrost celého snímku, priorita času na 1/250 zase ostrost pohybovou (oprava - asi fotí na manuál). Veškerá kouzla jsou v kompozici a síle motivů. Jeho genialita není lidskost ale její opak. Fotoaparát není jeho prodlouženou rukou, on je prodlouženým tělem fotoaparátu. Chladný stroj na esteticky dokonalé obrázky hrůz světa. (19.07.2009)

Z dokumentu je zjavné, že James Nachtwey je veľmi špecifická osobnosť. Fotografuje ľudí, ktorí mu to dovolia, príbehy, ktoré majú čo povedať. Má cit, je oddaný a chce dať vedieť o veciach, ktoré sa vo svete dejú a nie sú správne. No moje pocity po zhliadnutí tohto dokumentu boli veľmi zmiešané. Neviem ho uchopiť, nerozumiem čo bolo Freiovým odkazom. Chýba tu kontext Nachtweyovej práce. Predpokladám, že fotografie sa najčastejšie neobjavujú ako také, ale v rámci určitých článkov. A v tom prípade je to hlavne o tom, čo je napísané. Kto to píše? Fotí sám, pretože chce? Fotí na zakázku? Môže zasiahnuť do toho, aký text je pri jeho fotografiách? Aký odkaz chce nimi povedať? Aby to svet videl? Aby sa zamyslel? Alebo aby sme s tým aj niečo urobili? Ide o povolanie ako také? O tom aké je to niekedy ťažké? Ide o neho ako osobnosť? V akom kontexte mám hodnotiť jeho prácu? Ako umenie? Asi nie. A ak ako odkaz, tak mi chýba vedieť veľa o tom, čomu vlastne svojimi fotografiami pomohol. Dynanika dokumentu je tiež veľmi roztiahnutá, dlhé zábery z "akcie" dávajú priestor na zamyslenie, ale o čom presne? Chýba mi hlbší impulz.... (14.12.2009)

*MĹKVY JIM* Díva sa na to miestami ťažko. A nie len kvôli obrazovému záznamu (foto a video), prostredníctvom ktorého sa stávame súčasťou videného, ale aj kvôli samotnej osobe fotografa, ktorý je v bezprostrednej blízkosti tragédie, meter od uplakanej tváre, od znetvoreného tela, od mŕtveho príbuzného... A kvôli nemu sa cítime tak akosi nepríjemne, až trápne. Je zvláštne vidieť všade navôkol všetku tú hrôzu a uprostred toho jedného človeka stláčajúceho spúšť fotoaparátu, ktorý tam pobehuje a mieri objektívom a pôsobí tak hrozne nezúčastnene. Som vďačný za svedectvo, ktoré cez svoje fotky James a iní jemu podobní prinášajú, pretože verím, že môžu vecami pohnúť. Ale rovnako viem, že by som nechcel byť vojnovým fotografom, teda človekom, ktorý nemá na výber a na rozdiel od fotografovaných, ktorí prežívajú "len" tú svoju hrôzu, on ich musí prežívať stovky. Verdikt v 1 vete: Nevídaný portrét jedného z najznámejších vojnových fotografov. 04.01.12 (04.01.2012)

S ohledem na téma velmi citlivý snímek, který (jak tu někteří poznamenávají) nemá přílišný odstup. Ale to je právě ono! Stejně jako James Nachtwey se snaží být součástí problému a ne jen nečině, objektivně přehlížet. Uzavřený, šedý vlk se zde navíc rozhovoří a popíše vývoj výjimečného válečného fotografa a nebojí se přiznat, že ze začátku to byla více touha po dobrodružství, než chuť pomoct obětem. Vytahuje svoje největší strašáky a popisuje, co ho udržuje na živu, a to jak po fyzické tak po psychické stránce. Klobou dolu a víc takových, plně odhodlaných lidí! (11.08.2013)

Jako celek není dokument až tak skvělý. To ovšem rádi odpustíme, jelikož jde o velmi silné téma a o velmi zajímavou ikonu fotografie. James si musel (musí) procházet vnitřními démony, které si zřejmě nedokážeme ani představit. Je celkem logické, že vás takové zkušenosti oddálí od většinové společnosti a stane se z vás samotář, který nemá rodinu. Toto povolání, s takovým nasazením, je s rodinou v podstatě neslučitelné. Další otázkou zůstává, zda člověk dokáže žít "normální" život po všech těch hrůzách. Takový Antonín Kratochvíl je snad už počtvrté ženatý a dokazuje, že toto povolání rodinnému životu zrovna nepřeje. Respekt. O důležitosti této práce není možno pochybovat, otevírají nám oči, přenášejí události, které by nám byly navždy uzavřeny. (30.04.2015)