Prozacový národ

Film, který jde úplně mimo mne. Po přečtení několika komentářů jsem se na film těšil, ale strašně mě zklamal. Kromě hereckého výkonu Christiny Ricci (i když je naprosto nesnesitelná), nevidím na filmu žádný klad. Jen další příběh o rozmazlené holčičce, který musí za každou cenu své rodině působit potíže. (15.05.2010)

Prozac Nation je formálně klasická autobiografie. Deprese léčené touhle pilulkou jsou vyprávěné mnoha příběhy, tento se vrací do 80. let, ačkoli produkce nic dobového neřešila. Ale komu by to vadilo? Knížka vyšla v roce 1994 (česky 1997) a primárně jde o emoce. A ty jsou zas doménou velmi dobrého castu: Christina Ricci, Anne Heche, Michelle Williams, Jonathan Rhys Meyers nebo Jessica Lange. Asi není potřeba víc. U nás podobné věci řešil Můj vysvlečenej deník. (27.08.2023)

Díry v nedotaženém scénáři jsou vkusně zalepené autentickým herectvím Christiny Ricci a slušnou filmovou formou, která k podpoře emocí využívá prolínaček a dvojexpozicí. Forma sice nedokáže úplně zastínit celkovou plytkost a fakt, že tento film je vlastně bez napětí nebo gradace, ale na druhou stranu dělá z tohoto snímku velmi příjemnou podívanou. Vazba hlavní postavy a diváka je silně individuální, i když se film celkem slušně snaží omlouvat se za hlavní hrdinku pomocí monologů. U mě samotného zůstaly sympatie někde na půli cesty, stejně jako celkový prožitek z filmu. Problémem je, že Prozac Nation se nedrží žádného společenského nebo duševního problému příliš dlouho, a místo toho těká ze situace k situaci bez zjevné kauzality. Filmu tedy chybí výraznější hloubka. Nicméně příjemná záležitost, i když mohla být ještě mnohem příjemnější. 70% (17.08.2010)

Má to spád, má to fascinující herecké výkony, má to pěkné herečky, má to strhující příběh, má to poselství. Nevím, jestli si scénáristi něco přikrášlili z původní autobiografie Elizabeth Wurtzelové, ale jako vykreslení deprese dokonalý film. Řekl bych, že to, jak se protagonistka propadá do čím dál větších s*aček, je jako ze života, ale ono to JE ze života. To tomu filmu dodává další rozměr. Nechápu, proč tenhle film není znám širší veřejnosti, rozhodně by si to zasloužil. (03.01.2009)

O depresích ale studené jak psí čumák. Z režisérského pohledu naprosto nezvládnuté (čti odfláknuté) zpracování nám ani v nejměnším nedávám možnost ztotožnit se s emocemi hlavní postavy. Bylo mi jedno, jak to s Lizzie dopadne, jestli se zabije nebo ne, co vlastně prožívá. Celou dobu sem si řikal, že si za to ta koza může sama. Přitom téma antidepresiv poskytuje velmi silný podklad pro scénáristy. Dalo se zabrousit více do sociálních problému současných "United states of depresion" a zkritizovat, třeba i satiricky a nadčasově, tehdejší generaci Bruce Springsteena. Nemůžu si odpustit srovnání s Requiem for a dream. Tam deprese z obrazovky doslova sálá, divák prožívá všechno s hlavními postavami a na konci je tak emocionálně rozcupován, že do sebe musí kopnout pořádnýho panáka. Zde se absolutně netlačí na pilu, přitom právě u tohohle typu filmu je toho zapotřebí. No a drogové opojení v doprovodu skladby Perfect day od Lou Reeda bylo fakt už tím největším WTF momentem celého filmu. (11.12.2009)