Neviditelný

Je asi trochu nepatřičné, když tě místo hlavních postav herecky, autenticitou, temperovaností a vytříbeností ztvárnění zdaleka nejvíc zaujme postava vedlejší a navíc charakterově nijak zvlášť zajímavá (zde rodinný lékař). Když pak ale v titulkách zjistíš, že ho hrál Zd. Štěpánek, tak je to jasný. Rovněž Hrušínský, který jen mlčí a blbě čumí, je podivuhodně přesvědčivý. Naopak z mluvy Tvrzníkové jsou až komicky jednoznačně znát 60. léta. Na rozdíl od o generaci pozdějšího Svobody, který Cyrila jako postavu velmi exponuje (což sice patří do jeho koncepce, která se ale moc nevyvedla) a ukazuje ho (pěknou kreací Čepkovou) jako vyšnými touhami a nízkými pudy zmítanou psychiku, tvůrci této starší adaptace celkem pochopili, že o osobu vyšinutého Cyrila samotného až tak nejde a náležitě ho koncipují spíš jako (budoucí) přízrak. Jinak z povšechného nicmocu celé tv hry vyniká několik silných momentů, zvláště ve vztahu mezi sábnoucím tchánem a arogantním zetěm, jehož dobový arogantní pokrokářský racionalismus je zřetelně položen jako téma. Racionalismus, jehož prospěchářský, byť nikoli nemravný kalkul je mstěn střetem s "šílenstvím". Ne, vlastním Švajcarovým hříchem skutečně není prospěchářství, nýbrž právě hovadství pokrokářského pragmatického kalkulismu. Ježto ale msta božstev či démonů opačných sil se kauzálně neděje jako reakce na jeho postoje a činy, nýbrž vychází z "prokletí domu Hajnů" (jak svým způsobem příhodně nazve svůj film Svoboda), jehož členové jsou k duševní chorobě predisponováni, je jasné, že se jedná o výsostně metafyzický proces střetu dvou antagonistických potestas. Připadá mi, že každá postava se svou charakteristikou musí mít v tomto dramatu svůj přesný význam (jasný je třeba u staré tety, kdežto výklad tchána bude komplikovanější). Je podivuhodné, že chaos je spojencem nedůtklivého konzervatismu, touhy po "zachování řádu světa": řád (jejž chtěl prolomit i Cyril!) se mstí chaosem, narušitel nemá proti vzpírajícím se silám zásvětí šanci. A Soňa - matka vykazuje nebezpečné podobnosti s Helgou knížete Sternenhocha. (07.12.2018)

Vlastně je zajímavé, že tehdy uměli natočit v televizi tak neobyčejně dojímající a strhující dílo od začátku až dokonce a tyto vlastnosti neztratil tento film ani dnes. Už od prvního okamžiku dokáže bezvýhradně zaujmout a podmanit si vnímavého diváka. Myslím, že psychologie jednotlivých postav je zde naprosto perfektní, jde vlastně o herce, kteří svými schopnostmi dokázali, že už tehdy patřili k elitě českých filmových představitelů. Jenom je škoda, že takové filmové skvosty se válejí v plechových krabicích po štosech v archívu české televize. Byl jsem nadšen, že tento film znovu uvedla Česká televize, protože kopie s videa VHS, kterou jsem měl možnost vidět, byla takřka nečitelná. Je jasné, že tento film potvrzuje, že lze natočit opravdové drama i bez přehnaných násilných konstrukcí filmových obrazů mnohokrát dnes natáčených. (04.04.2009)

„Kam jdeš, ty ubožáku? Kam ty můžeš jít...?“ Některé důležité momenty z jiných filmů si nedokážu vybavit už druhý den po projekci. Tady jsem si víc než 4 roky (než jsem teď konečně našel odvahu podívat se na Neviditelného znovu) pamatoval nejen skličující závěrečnou repliku, všechny výrazné postavy příběhu a dějové zvraty, ale snad ještě i půdorys té rodinné vily a jednotlivé pokoje v něm. Tak silný zážitek to byl! Byť pocitově hodně nepříjemný. Jediné, co mi jaksi neutkvělo v paměti a měl jsem pocit, že to vidím zrovna poprvé, byla scéna, kdy se inženýr Švajcar obklopen spoustou těžkých trablů opíjí s kolegou z továrny namol. Každopádně i tato scéna ve mě dýchla závanem geniality, už jen chvilkovým povýšením hořce depresivní atmosféry až na téměř tragikomický rozměr. To, co jinak Bělka dokázal vytvořit s absolutně směšným rozpočtem na půdě jednoho domu rodiny Heinů, by mu mohla závidět řada hororových tvůrců... a to Bělka netočil žádný horor, pouze psychologické drama, podpořované sugestivně tísnivou atmosférou. Je to dost zajímavé, jak s odstupem několika let měním po druhém zhlédnutí hodnocení „oprášených“ filmů jednou nahoru a jindy směrem dolu, ale Neviditelný si tu pátou hvězdičku navíc zaslouží. Výborný scénář dle klasické předlohy, perfektně vycizelovaná psychologie postav, zmiňovaná atmosféra s výborně gradovaným napětím od samého začátku a herecké výkony ho povyšují na dílo vyvolávající mimořádný zážitek. Luděk Munzar v této době přecházel (na jevišti i před kamerou) z rolí zamilovaných mládenců k psychologicky složitým postavám, často rozporuplného charakteru, a tady tento přechod zažívá doslova. V postavě inženýra Švajcara, spočátku zamilovaného do dcera pana továrnika, se až zneklidňujícím způsobem začne mísit jedna velká oběť rodinné tragedie a zároveň jeden hnusně nenasytný chamtivec. 90% (10.12.2020)

Velmi dobrá partie, která má ovšem velmi tajemné a nepředpovídatelné pozadí. Složení obyvatel domů je výborné, stejně jako narůstající psychóza, ironicky trefné, pichlavé poznámky pratety a samozřejmě němý a duševně neviditelný strůjce celé rodinné zkázy. Možná je chyba ve mně, ale Munzara nějak nevstřebávám i Soniny emocionální projevy byly občas příliš, ovšem výborný děj a skvostná psychedelická hudba, od mistra československé kinematografie Luboše Fišera, mi nedovolí jít pod plný počet. Výborná záležitost se skvostnými monology i dialogy. Tohle je potřeba znát. (07.05.2013)

„Kam jdeš, ty ubožáku? Kam ty můžeš jít...?“ Ubožáků je v tomto dosti hutném psychodramatu podle románu Jaroslava Havlíčka opravdu hodně. Rodinné prokletí rodiny Hajnů totiž nezná slitování a tak snad každý člen téhle domácnosti (s výjimkou poněkud vypočítavého doktora Švajcara - pěkně zahráno Luďkem Munzarem) musel něco vytrpět. "Ubožákem" je tak trochu i sám divák, kterého sugestivně tísnivá atmosféra umocněná psychedelickou hudbou Luboše Fišera doslova "přiková" k obrazovce. Prostě dokonalá depka... I v tomto případě by ale mělo platit: "Musíte mít k němu ohled. Odhled k člověku." (26.06.2022)