Neviditelný

Jaroslav Havlíček v hrobě nerotuje, ale rozmrzelé kroucení hlavou si asi neodpustí. Ne snad že by Bělkovo pojetí Hajnovy vily postrádalo patřičně nepříjemné napětí a úžasnou kameru, která svými "ručními" záběry navodí dokonale děsivou atmosféru. Jenže co se dostává tady, ztrácí adaptace na postavách. Taková Soňa si totiž svůj klíčový a v předloze pečlivě budovaný psychický vývoj odbude za slabou půlhodinku (nemluvě o tom, že Jaroslava Tvrzníková zkrátka Soňa není...) a Petr Švajcar, jakkoli ho Munzar svým sveřepým pohledem ztvárňuje víc než dobře, je tady převážně jen panem inženýrem s několika nešťastnými životními otočkami. Jeho prospěchářská část osobnosti hodně chybí. Když byla pak ve finále zkrácena až opomenuta ona osudová a komplexní tragika, musel jsem sám sobě přiznat, že mě toto ceněné televizní dílo zklamalo. Pro neznalce předlohy může jít o atraktivní podívanou, ale já si ho užít nedokážu. (20.10.2011)

Tato verze byla v něčem lepší než "Prokletí domu Hajnů" z roku 1988, v něčem ale za touto novou adaptací slavného románu zaostávala. Atmosféra byla slabší i přes snahu hudebníků, která přece jenom nějaké ovoce přinesla, herecký výkon představitelky Soni byl taky slabší... Naopak Munzarovi ta role sedla výborně a Janžurová alias Katy byla o 100% lepší než ta ženská z "Prokletí". 60% (18.11.2013)

Po Bellevue a kraťasu Aksál jsem se ještě zuby nehty držel akce nekomentovat dílo "neznámého" režíséra Jiřího Bělky. Po Neviditelným se už těžko udržím. Jednoduše řečeno - výše zmíněný byl mistr psychoanalytik za kamerou. A hlavně: Šlo to levně, účelně podmanivně a trefně na dlouhou dobu dopředu ,né-li navždy. Platinová šedesátá made in Bělka... (04.02.2011)

(pozor plné spoilerů) Jelikož Neviditelný patří k mým oblíbeným knihám, nemohu se nepozastavit podrobněji a nesrovnat. Co do obsazení, skvěle tu sedí Záhorský v roli slabošského Hajna, ostatní jakžtakž padnou, jen ten Munzar tentokráte hraje tak na půl plynu a mnohotvárnosti hlavní postavy v předloze zůstává mnoho dlužen, což je možná také vina scénáristy - adaptéra. Štěpánek povyšuje jinak spíš okrajovou postavu lékaře svým chápavým humanismem. Šílenství je podáno velmi decentně, režisér se pečlivě vyhýbá všem exponovaným scénám (Cyrilův násilný pokus, Sonina sebevražda či razantnější projevy nemoci), tíživou atmosféru se snaží navozovat zejména disonantní hudba. Slušnou dávku šílenství zato projevil architekt dekorací - nejen že do interiéru vily na mnoha místech napral reklamní plakáty z továrny, ale u těch jeho všudypřítomných divoce vzorkovaných tapet (které jsou dokonce i v továrně v kanceláři) člověk jen lituje, že je film černobílý. V barvě by to byla asi dost síla. Zajímavé je, že tato i pozdější adaptace se zbavují role osudu či Boha, jak ho vidí sám autor ústy hlavního hrdiny. V obou tuto roli přebírá ženský element. V Bělkově inscenaci je to v závěru triumfující tetička, zastánce starých pořádků, ve Svobodově filmu je to zcela jinak uchopená Katy, nakonec ctižádostivější než sám inženýr Švajcar. (08.10.2018)

Vlastně je zajímavé, že tehdy uměli natočit v televizi tak neobyčejně dojímající a strhující dílo od začátku až dokonce a tyto vlastnosti neztratil tento film ani dnes. Už od prvního okamžiku dokáže bezvýhradně zaujmout a podmanit si vnímavého diváka. Myslím, že psychologie jednotlivých postav je zde naprosto perfektní, jde vlastně o herce, kteří svými schopnostmi dokázali, že už tehdy patřili k elitě českých filmových představitelů. Jenom je škoda, že takové filmové skvosty se válejí v plechových krabicích po štosech v archívu české televize. Byl jsem nadšen, že tento film znovu uvedla Česká televize, protože kopie s videa VHS, kterou jsem měl možnost vidět, byla takřka nečitelná. Je jasné, že tento film potvrzuje, že lze natočit opravdové drama i bez přehnaných násilných konstrukcí filmových obrazů mnohokrát dnes natáčených. (04.04.2009)