Príbehy obyčajného šialenstva

Dobrý, ale méně by bylo více. A to jak vůbec tohohle cool humoru v českých filmech přelomu tisíciletí (napoikstý už to trochu unavuje), tak obzvlášť toho důrazu na cool ujetost uvnitř příběhu samého. Nakonec se ukazuje, že právě ta nejtrapněji napsaná postava, která tam byla celou dobu na přes držku (matka), je jediná, která tomu ve finále dává smysl. Ovšemže ne tak, že by jediná potřebovala spásu, nicméně jako jediná dosáhne toho, kolem čeho ostatní jen mlsně chodí. Duch vane, kudy chce. Nebo to celé byl vlastně její příběh? Komentář: Artran. (14.12.2016)

Příběhy obyčejného šílenství mi přesně padly do noty. Citlivě hrající Ivan Trojan opravdu v podobě své postavy Petra zažívá denně malé šílenosti, které ovšem jeho životu dodávají správný náboj. Dále bych zmínil Miroslava Krobota, jehož naprosto charismatická postava je skvělou figurkou prolínající děj celého filmu. Tato tragikomická záležitost pro mě zkrátka byla nad výsost příjemnou záležitostí. :) (24.04.2006)

Úplná hovadina! Ale v dobrom. Tak skvelé gagy som dávno nepočul, myslím, že česká komédia s tragickými prvkami má opäť kam smerovať nielen v podaní napr. Svěrákovcov. Úplne jednoduchý námet, no scenár rozvitý do poslednej kvapky. Trojanova herecká demencia nepotrebuje komentár! 85%. (07.05.2006)

Režisér a scénárista Petr Zelenka se v oceňované divadelní hře Příběhy obyčejného šílenství vrátil ke svému emblematickému tématu – příběhům malých lidských "odchylek" až úchylek. Po ohlasu v Dejvickém divadle přesunul osudy svých hrdinů i na plátna kin a nabízí se otázka, zda dobře udělal. Většina těch, kteří hru shlédli, tvrdí, že ne. Popravdě, tomuto názoru se nedivím, ač jsem zmíněný kousek neměl tu čest shlédnout. Filmová verze má velmi silnou a působivou kostru v podobě ústředních postav (výtečné herecké výkony všech zúčastněných samozřejmostí!) a několika opravdu brilantně napsaných epizod a pak poněkud přebytečnou svalovinu složenou převážně z věcí, kterou si vynutilo filmové zpracování. Přemíra obrazu na úkor pointy, zbytečná rozvleklost a ztráta koncentrace, která je pro příběh jednoho normálního blázna klíčová. Film ztrácí zejména ke konci intenzitu i bezprostřední kontakt divák–postava, který do té doby zejména výtečný Ivan Trojan dokáže udržet. Přesto je výsledek poměrně působivým spojením typického Zelenkova sarkasmu a citu pro absurdno i "všední" tragiku. Podle mého ale Příběhy obyčejného šílenství nedosahují kvalit trochu podobně laděných Knoflíkářů, kteří byli jaksi... filmovější. (25.03.2005)

Pěkně studený krocan! POŠ jsou jedním z oněch filmů, které marně doufají, že ze shluku postmoderně zcizujících atrakcí [milenci z telefonní budky, sexuální voyerství za peníze, plastová figurína, filmové týdeníky, ustřižené vlasy, krev pro Bosnu] vydestilují nějakou tu životní výpověď, a uniknou tak pasti otřelosti, resp. didaktičnosti. Zejména v odtažitých dialogových scénách jsou patrné základní problémy projektu: vyspekulovaný děj, konflikt divadelního textu a filmové adaptace a zejména Zelenkův řemeslný i lidský (empatický) deficit. Zatímco si lze představit, jak se tyhle vypulírované dialogové hyperboly “vylupují” z prázdnoty jevištního aranžmá, s “tvrdou” realitou filmu vůbec nereagují – Zelenkovy postavy a fotogenická prostředí filmu existují jaksi paralelně, jako rušivá zadní projekce. Čili ve výsledku nevzrušivá mozaika dialogových, obrazových i hudebních ploch, která nefunguje ani jako komedie (natož jinak). (02.01.2006)