Ča no adži
Obsahy(1)
Rodina Harunových bydlí v městečku v horách, které s velkoměstem spojuje vlak. To, že se její každodenní existence odvíjí v lásce a poklidu, ovšem vůbec neznamená, že je nudná. Skutečnost a představy se v životě Harunových mísí s opojnou lehkostí vůní stoupajících z čajového šálku. Šestiletou Sačiko pronásleduje doma i ve škole její obří dvojče, starší bratr Hajime se pokouší upoutat půvabnou novou spolužačku, výstřední dědeček bývalý animátor se v důchodu věnuje alespoň animaci vlastního těla a tatínek Nobuo profesionální hypnotizér zkouší své umění někdy i na vlastní rodině. Maminka Jošiko to všechno snáší s chápavým úsměvem, i když i ona má své starosti: ráda by se vrátila k práci animátorky, v níž má její rodina letitou tradici. Do běhu všedního dne zasáhne i její bratr Ajano, který se vrátil do rodného městečka kvůli nostalgickým vzpomínkám na minulost. Co si rodina počne, když si Nobuův bratr, úspěšný autor manga příběhů, přeje k narozeninám něco zvláštního? (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (37)
Malý veľký film o malých veľkých veciach. Lyricky a nekonzistentne ako sa len dá rozpráva mikropríbehy zo života poriadne trafenej rodinky na japonskom vidieku. Na rozdiel od iných ma najviac oslovil záver. Deduškove notesy, strýčkov príbeh a muzikálová vsuvka ašpirujú na plný počet, avšak veľkou škodou je, že režisér nevystrihal aspoň pol hodiny, pretože takto je to len 8/10. No a malá poznámka na záver...keby bol Kusturica Japonec, jeho filmy by podľa mňa vyzerali presne takto. ()
Tak trochu fantasmagorická mozaika poskládaná z života členů jedné, řekněme ne až tak ortodoxní japonské rodiny. Skvěle jsem se bavila, obzvlášť u 'mimodějových' intermezz, které hezky dorovnávaly hlušší (rozumějte takřka nedějová) místa filmu. Celkově je ale Chuť čaje skvostný kousek plný scén, které člověka dostanou do kolen :) ()
Japonská kinematografie mě vždycky dokáže něčím překvapit a usadit natolik, že místy přestanu dýchat a odevzdaně sleduji svět, kde je všechno tolik jiné a fascinující. Jejich snímky dokáží disponovat nějakou neznámou energií a dravostí, která se řítí kupředu za doprovodu řady vizuálních nápadů a netradičních pojetí tradičních situací. Chuť čaje mě zpočátku omámila a připomněla mi, proč mám filmy těchto šikmookých ďáblů tak moc rád. Dokázala vyprávět odysseu jedné nepříliš obvyklé japonské rodiny s takovým entuziazmem, že jsem se skutečně nechytal a hltal jednu vynikající scénu za druhou. Vlaky vyjíždějí z hlav zamilovaných teenagerů, strýčkové vyprávějí geniální historky z dětství, kdy upustili h...o na neznámé velké vejce v lese a pak je pronásledoval potetovaný krvácející duch (navíc s úžasnou pointou), holčičkám se zjevují obří verze jich samotných a zírají na ně, energií překypující dědečkové vnášejí do rodiny neustálý vzruch a ani další členové této podivné famílie by se nedali označit za normální, třebaže by stálo za to se s nimi někdy rozhodně potkat. Režisér Ishii chrlí v první půlce na diváka jeden nápad za druhým, nehledě na úchvatně praštěný japonský humor, který si navíc umí vychutnat natolik, že z normálně jen trochu vtipné scény udělá jejím naddimenzováváním dokonalou záležitost (na šéfa naštvaná kolegyně v práci vypovídá za vše). Jenže ouha, zatímco první hodinu filmu považuji za jednu z nejlepších věcí, co jsem na plátně za hodně dlouhou dobu potkal, po zmíněném dokonalém potrestání šéfa v práci najednou jakoby se film zastavil, znormálněl a filmařům došly nápady. Jistě, občas dojde na neuvěřitelné scény typu velmi netradičního hudebního klipu, hardcore otaku v metru, nebo rychlerostoucí slunečnice, ale vzhledem k faktu, že film má NESKUTEČNÝCH 143 minut, nejraději bych vrazil režisérovi a střihačovi nůžky do rukou, pistoli k lebkám a donutil je sříhat, stříhat a stříhat. Později již poměrně standardní rodinný příběh se skutečně nemůže rovnat síle úvodních sedmdesáti minut. A je to veliká, veliká škoda... ()
Chut caje, chut zenu. Pribeh jedne zajimave rodiny. Skvele namixovana transcedentujici freska na pozadi kazdodenniho zivota jejich clenu. Pro me jeden z nejnadhernejsich filmu nejen posledni doby. Rozhodne jsem se nenudil, to se mi u japonskych experimentalnich hrejivych hricek jako je tato opravdu zatim nikdy nestalo. ()
Sláva, japonci nám to zase nandali se vším všudy. Poetika, roztomilost, filmařský um. Je bohužel skutečností, že český režisér na takovéto kousky může jen z povzdálí hledět a tiše závidět. A to netvrdím, že je film něčím výjimečný. To jen tvrdím, že ty české jsou tak pitomé. Dědeček je fascinující. Hra s fantazií tvůrců v některých částech úchvatná. Okouzlen, tak jsem se po shlédnutí cítil. ()
Galéria (35)
Fotka © Viz Pictures
Reklama