Priznanie

Po dlhej dobe som si pripomenul tento významný Gavrasov film. Kresťania mali svoju inkvizíciu, komunisti svoje procesy. A to nie je jediná podobnosť. Spoločné majú aj vytesňovanie týchto nepríjemných spomienok z pamäti. Aj dnes ľudia volia komunistov a mrmlú si "Za socializmu bolo lepšie." A komunisti sa zmohli iba na utešujúce: "Áno, robili sa aj chyby." Ale Gavrasov film a aj Gavras osobne svojim posledným obrazom vo filme dokazujú, že stále nedošlo k pochopeniu, že tieto "chyby" majú totalitné ideológie zapísané v svojej DNA. To je tiež moja jediná výhrada voči filmu, ktorý bol nakrútený profesionálne, s výbornými hercami a ukázal, predovšetkým divákom na Západe, ako to vlastne bolo s procesmi, aký bol mechanizmus dosahovania priznaní, ktoré mali zakryť hospodárske a spoločenské neúspechy režimu a preobsadiť stoličky vo vrcholných orgánoch strany. (23.08.2018)

Když jsem Doznání viděl jako kluk v Čs. televizi, snad hned v 90. roce, připadal mi ten film téměř hororově temný a měl pro mne cenu otřesného dokumentu. Loni jsem si přečetl Londonovu knihu a na film se podíval znovu. Dospělému mi už tak dobrý a děsivě působivý nepřipadá. Ale pořád dost dobrý na to, aby stál za vidění a jako solidní dokument pro někoho, kdo nerad čte, ho mohu stále doporučit. (24.10.2020)

Většina filmů natáčených na Západě o zemích za železnou oponou trpí (přinejmenším pro našince) naivitou a selhává v řadě citlivých detailů. Doznání sice nemohlo být vzhledem k zostřující se situaci po okupaci natočené u nás a realizace proběhla ve francouzském prostředí, ale na výsledku to vzhledem k poradcům a známé Gavrasově pečlivosti není vidět. Costa-Gavras je známý svou angažovanou tvorbou a na tématu politických procesů ho zaujala jednak možnost konfrontovat hořkou realitu "lidových demokracií" se stále přetrvávající naivní představou radikální intelektuální levice o životě v zemích "socialistického tábora", jednak i psychika obžalovaných vystavených extrémnímu psychologickému nátlaku a mučení. Velkou roli na úspěchu snímku mělo vedlo Gaversovy režie i angažování Yvese Montanda a Simone Signoret do hlavních rolí. Jestli má film v něčem slabinu, pak v tom, že vychází z Londonovy knihy, která je pochopitelně velmi osobní a nemusí být vždy objektivní. Přesto je to jeden z nejsilnějších filmů o zločinech komunismu, který měl velký vliv na odhalení podstaty komunistického systému po celém světě. Celkový dojem: 90 %. (23.02.2013)

Francouzům se v roce 1970 podařilo to, o co se naši filmaři marně snaží (nebo spíš nesnaží) přes 20 let. Vynikající Montand a realistické podání výslechů a psychického teroru dalo dohromady mrazivý filmový zážitek. Je až zarážející, že je tento snímek takřka zapomenutý. Přitom by se měl povinně pouštět ve školách a pravidelně se objevovat na televizních obrazovkách. 90% (26.01.2013)

Film není určitě pro pobavení, ale hlavně je poučný. Je nafilmován podle vzpomínek Artura Londona politického komunistického funkcionáře, diplomata a rudého publicisty, který se především vlastním idealistickým přičiněním, dostal do soukolí obludného mechanismu vykonstruovaných politických obvinění režimu. Zakázanou knihu „Doznání“ jsem za totality přečetl za dva večery, film sám o sobě, mě už tak nebral. Komunistický systém uměl přinutit surovostí a bestialitou skoro každého přiznat se ke lžím. Dokonce ve své zrůdnosti vězni o sobě mluví, (jsem hajzl a zrádce dělnické třídy) a podobné perly. Nejhorší a nejsmutnější na této době je, že bylo u nás v Československu vyneseno víc rozsudků smrti, než ve všech sousedských komunistických státu dohromady. Československý komunisti prostě chtěli být papežtější než papež. Artur London po odpykání trestu a následném propuštění sice kritizoval ve Francii praktiky komunismu, ale úplně se zcela nevymanil z myšlenek socialismu. Doufám a myslím, že už se nevrátí zlatá éra Sovětské demokracie. Je neuvěřitelné, že i dnes jsou lidé, kteří by komunismus znova volili. Zaplať pánbůh aspoň za film, který slouží jako dostatečný důkaz doby. (24.10.2007)