Vurun Kahpeye

Tato adaptace stejnojmenného románu turecké feministky a nacionalistky Halide Edip Adıvar představuje důležitý mezník v dějinách tureckého filmu, ale kromě čistě historické hodnoty v kontextu své domovské národní kinematografie nemá čím zaujmout. S Vurun Kahpeye nejen přišel konec tvůrčího monopolu divadelníka Muhsina Ertuğrula, ale také šlo prakticky o první turecký film, který si získal velký divácký ohlas a otevřel tak cestu pro kontinuálnější a bohatší domácí produkci. Lüfti Akad neměl žádné umělecké vzdělání a povědomí o filmu tak postupně získával hlavně jako divák. Vzhledem k jeho nezkušenosti a velmi omezenému produkčnímu zázemí není divu, že jeho prvotina je ze stylistického hlediska rozkročena někde mezi archaismem (jako bychom se dívali na film z nultých let dvacátého století) a amatérismem. Většina scén je inscenovaná do toporných a kompozičně chudých celků, herci nevzrušeně přednáší explikativní repliky jak žáčci po vyvolání a plynulost vyprávění narušují jaksi "osamělé" scény, v nichž zaznívají informace, které jsou potřeba pro pochopení děje a které se asi nepovedlo do filmu zařadit nějakým přirozenějším způsobem. Pozdější Hudutların Kanunu (1966) sice stále poznamenávají velmi skromné finanční možnosti tureckého filmu (s nimiž se tvůrci museli potýkat až do 90. let), ale je vidět, že při jejich natáčení už byl Akad daleko zkušenější v práci s výrazovými možnostmi filmového média. Vurun Kahpeye je spíš jen dokladem rčení, že žádný učený z nebe nespadl. (14.10.2017)