V pět odpoledne

Klasická festivalovka, která funguje v sále filmového klubu nebo na specializovaném festivalu spíš, než na televizní obrazovce jako vyplnění volného času k zábavě. Jako většina snímků z Blízkého a Středního Východu není tohle drama založené na zajímavém ději, ale spíš na pro nás exotickém prostředí a atmosféře absurdity dané jinou kulturou, měřítky a hodnotami. Ve své oblasti navíc může sloužit k sebeuvědomění žen a podpoře jejich společenského postavení. Hlavní hrdinka sní o kvalitnějším vzdělání a seberealizaci, dokonce se zaobírá myšlenkou získat vysokou funkci ve státní správě. Její otec je typicky nevzdělaný náboženský fanatik a země je rozvrácená občanskou válkou, takže jakékoliv snahy o společenský vzestup jsou opravdu pouhou iluzí. Nejde tu o příběh, ale o sled někdy působivých scén, jako když hrdinka hledající vodu prochází rozstříleným gigantickým palácem a divák s ní poslouchá kapky padající vody a prožívá napětí, jestli šlápne na minu, nebo bude mít znovu štěstí. Celkový dojem: 55 %. (14.05.2011)

Tohle mi přišlo jako vedlejší produkt festivalového trhu. Ukažme těm na Západě, co chtějí vidět: Afghánistán zbídačený vládou Tálibánu, přetrvávající vzájemnou nesnášenlivost, ženy v burkách, muže, co nedokážou mluvit se členkami vlastní rodiny, tak konverzují se svým koněm... V Íránu se to samozřejmě promítat nebude, ale to je přece běžné. Jenže problém západního diváka je v tom, že musí o životě v Íránu docela hodně věcí vědět, aby tento film vůbec mohl ocenit. Já toho moc nevím. (50%) (12.08.2010)

Brzy po pádu Tálibánu natáčí Samira Makhmalbaf film o Afghánské dívce Nogreh navštěvující bez vědomí konzervativního otce školu. Chce se tak přiblížit svému snu – stát se prezidentkou Afghánistánu podobně jako Benazir Bhutto v Pákistánu. Když sledujeme Nogreh obouvající si před příchodem do školy boty na podpatku, můžeme si vzpomenout na malou Zahru z filmu Božské děti a uvědomit si, jak jsou pro islamské dívky boty důležité k vyjádření vlastní individuality. V názvu filmu je použit verš z básně Frederica Garcii Lorcy Pláč pro Ignacia Sancheze Mejiase. (26.01.2006)

Není to špatný film. Když jsem na festivalu v Karlových Varech viděl sebevědomou mlaďoučkou režisérku, říkal jsem si že ta má ještě kariéru před sebou, ale tomuhle filmu chybí nějaká silnější dějová linie. Život v Iránu je zobrazen realisticky, ale dokumentární film to není. Je na čem pracovat, potenciál velký. (10.07.2004)

Při sledování filmu z takového prostředí se divák nemůže vyhnout zásadní otázce: Mohu věřit tomu, co vidím? Opravdu lidé na daném místě a v daném čase myslí, cítí, mluví, jednají, žijí a umírají tak, jak to film ukazuje? Přiznám se, že v tomto případě jsem v koncích. Prostě nevím. Neumím posoudit, zdali jsou Afghánci takoví, a nerozpoznám, kde končí realita a začíná autorkou předepsaná stylizace. --- Zpočátku jsem nepochyboval, že jsem objektem propagandy. V dívčí světské škole, donedávna Talibanem zakázané, dívky projevují zájem o vysoce kvalifikovaná povolání včetně prezidentské funkce. Jejich projevy jsou toporné, naučené, nepřirozené. Účelově vybranými citacemi Koránu je nám naopak výuka v tradiční škole představena tak, abychom nebyli na pochybách o jejím nekonečném tmářství. --- Aha, řekl jsem si, tady je emancipovaná, na Západě žijící Afghánka, která nás teď počastuje agitací za pokrok, osvětu a demokracii v Afghánistánu. Jenže film pokračuje, a prezidentský sen se stále zřetelněji vyjevuje spíše jen jako dětská hra. Sice se o něm nadělá nejvíce řečí, ale dohromady nikam se nedospěje a spíš se nám tu rodí milostný románek. Zato v pozadí, jaksi stoicky a většinou bez komentáře se odehrává velký příběh. Rodina se krok za krokem, bez velkých gest, propadá do beznaděje a katastrofy, závěr je zdrcující. --- Do centra mojí pozornosti se namísto Noqreh postupně dostal její otec. Napřed ho vnímáme jako konzervativce, omezujícího dceru lpěním na tradicích. Fanatik, jak Noqreh říká. Znenáhla ho však poznáváme jako člověka s pevnou morálkou, mírumilovného, snášenlivého, odpovědného. Je to jen on sám, kdo zná a chápe v celém rozsahu hroznou situaci jeho rodiny a velmi, velmi lidsky trpí. --- Říkám si, že kdyby autorka chtěla udělat prostě agitku, nepřipustila by, abychom k nepříteli pokroku, a tedy negativní postavě, pocítili takový obdiv a úctu, ba soucit. Jenže to může být ještě jinak. Je možné, že autorka neví, že u nás na Západě, kde už máme všechno to, co Afghanistán teprve čeká, je zbožný, morální, statečný a odpovědný muž bezmála mýtickou postavou. Jinými slovy, kdo je pro pokrokovou Afghánku zabedněný dědek, ten je pro nás dědečkem z pohádky. --- Kulturní vzdálenost je převeliká a riziko nedorozumění oboustranné. To je vcelku jediné, čím jsem si ohledně tohoto filmu jistý. (18.08.2010)