Díler

Veľmi som sa tešil na tento film a to hlavne preto, lebo veľa užívateľov prirovnáva film k tvorbe B. Tarra a A. Tarkovského. Už vstup do filmu zvláštnymi titulkami a úvodnou scénou mi vyrazil dych a potvrdil mi, že to bude moja šálka kávy. Pomalé tempo, fantastická kamera, ťažká atmosféra a počas celého filmu depresívna hudba a zvuky. Pri niektorých scénach som mal pocit akoby som si šľahol aj ja. Dokonalé... (16.03.2013)

Bezprostředně po zhlédnutí jsem netušila, co si myslet, s uplynulým časem se ale ukázalo, že Dealer je jeden z těch filmů, které je potřeba nechat usadit - "špatné" scény (t.j. ty, které se mi nelíbily) si mysl omluví a zůstane jen čirá radost z Fliegaufova specifického vypravěčského stylu. Aby bylo jasno, omlouvání není nic alibistického, k celkovému vyznění snímku je totiž dost důležitý background - všechny epizody jsou založeny na osobních zkušenostech režiséra, mají tedy reálný základ a tím pádem edukativní rozměr. (Maďarské umělecké kruhy prej po premiéře uznávaly, že přesně takhle vypadá heroinová závislost. Nevim, zkušenost nemám a po Dealerovi po tom asi ani netoužím.) A s takovou se na Bence zlobte, že je příliš prvoplánově vyděračský třeba dějovou linií s dítětem. Já si budu každopádně nejvíce pamatovat momenty, jako návštěvu hlavního hrdiny u otce nebo otázky vzbuzující několikaminutový záběr na plakát kulturisty. (work in progres) (LFŠ 2012) (10.08.2012)

Rozdíl mezi českou a maďarskou kinematografií spočívá především v tom, že v Maďarsku dělají filmy umělci - u nás řemeslníci. A stejně jako sádrové trpaslíky nelze vystavovat jinde než jen podél cest a v zahradách, na český film lze koukat jen s lahváčem a brambůrkama s co nejšustivějšími sáčky. A já děkuji Benedeku Fliegaufovi, že u mne zase oživil zájem o artový film. Dealer je průvodcem ponurým vyprázdněným světem, mrazivým peklem, zpovědníkem, důvěrníkem, mlčenlivým soudcem, vazalem, mučedníkem i poslední instancí, dokud neustálá rotace, nedostatek pevné perspektivy, stísněnost záběru a těkavost fokalizace stejně jako nejasné, stísněné a unikavé konfrontace po čtyřiadvaceti hodinách nakonec neobkreslí i prázdnotu a bezvýchodnost jeho vlastního života s trajektorií vortexu. Čekání na proměnu. Na událost, na které stejně nesejde. Čekání na nadpozemský zásah. Ducha ve stroji, který je nakonec objeven jako efektivní nástroj změny: "Bůh slunce. To je frajer. Ne jako ten, kterejmu tady stavěli všecky ty chrámy - to byl jenom nějakéj malej démon. ... Jednou jsem tam byl a byl tam i bůh slunce. ... Jen musíme být potichu, jinak bůh slunce nepříjde a příjdou jen ti zasraní malí démoni." Ad Marigold: Scéna, v níž se snaží přesvědčit otce, svědčí o nedůvěře v duchovno, které nicméně hlavní hrdina s otcem zvláštním způsobem sdílí. Kamera si dává na počátku filmu záležet na tom, aby zachytila, že dealer pečlivě objede všechny kaluže ... Rozpad (jakéhokoliv) duchovního světa, stejně jako absence víry v sebe a v jiné, a následná sociální atomizace, je psychologickým leitmotivem celé kompozice. Dealer je bývalý narkoman, který jakoby procházel očistcem, který sestává z neustálého horror equi - v tomto případě strachu z podobnosti mezi jím a postavami, s nimiž je konfrontován a s nimiž nechce navázat žádný lidský kontakt. Mimoto se domnívám, že bychom film mohli chápat i mnohem šířeji, v rámci generační výpovědi. Existenciální nejistota, v níž se lidé uchylují k sektářství (duchovní vůdce), esoterice (Bůh slunce) a náboženskému primitivismu (louže) totiž svědší o krizi celé společnosti, v níž droga je jen jednou z možností úniku. (25.07.2014)

To je přesně ten případ filmu, kterému dávám 3 hvězdy ne za to, že by byl špatný, ale za to že mě nudil a já nechtěl aby mě nudil. Já chtěl aby mě sakra bavil, obzvlášť když hned na začátku vytáhl nejlepší scénu s tím podivným církevním papalášem. Jenže 132 min je zatraceně hodně, a i když s tím, jak Fliegauf svého Dealera pojal a vytvořil, nemám nejmenší problém, tak je to prostě dlouhé a bohužel i nudné. Je mi líto. 5/10 (23.09.2013)

Dokonalá antiteze Requiem za sen. Namísto rytmického automatonu fyzických symptomů vidí Fliegauf drogu jako automaton nicoty, vyprázdněného bytí. Oběti drogové závislosti jsou rafinovaným pohybem kamery přeměněny na jakési nulté body lidskosti, marginálně držené mimo přímou perspektivu výpovědi a odhalované jakoby skrze vlastní absenci - to, co Fliegauf demonstruje není samoúčelná formální brilance, ale kastrace, kterou droga provádí (však se jedna z postav hlavního hrdiny, vyléčeného narkomana, ptá: "Heroin je pryč. Ale co z tebe zbylo?"). Feťáci, kolem kterých kamera pomalu krouží, jsou prázdné schránky, loutky, zombie, bytosti, které (jak by jistě dodal Slavoj Žižek) nemohou už být předmětem tragédie ani komedie. Dealer je nesmírně fascinující právě pro svou programovou pasivitu - neobjeví se tu jediný záběr, který by provokoval nebo šokoval. Co provokuje a šokuje je právě chirurgická nezúčastněnost, prázdné místo, které zeje tam, kde očekáváme tragickou angažovanost či gesto soucitu. Ikonická je scéna, kdy hrdina stojí se svým otcem nad prohlubní v betonu, kam dopadlo tělo jeho matky a marně se snaží přesvědčit svého otce, že matka tam již není. Celý film funguje na bázi prázdných míst, trhlin, jejichž možnou výplní je droga. Proto ten dlouhý a zcela jistě metaforický obraz v závěru, v němž sledujeme buď jakousi travestii zrození nebo psychoanalytickou trhlinu, nezacelitelné trauma, před nímž není úniku v racionalitě. Dealer je brilantním pohledem za bezpečí schémat, které udržují člověka v sebezáchovné distanci od narkomanů jako radikální jinakosti. Myslím, že Fliegaufův film se zcela unikátně dotýká mnohem hlubší podstaty než většina filmů o tématu narkomanie (vlastně úplně všechny, co jsem doposud viděl). Film možná světský svým zaměřením, ale hluboce "tarrovsky" filozofický svým pochmurným a mlčenlivým pronikáním tabu. (08.08.2011)