Nenávist

Nějak na mě tyhle Šimizuovy "džuonovský" duchařiny nefungujou, jsou na můj vkus málo horrorový (třeba ten "strašidelnej" chlapeček) a na podobný filmy se dívám spíš kvůli obohacení mýho filmovýho repertoáru o díla z jiných kulturních okruhů. A když už člověk prve viděl Džuon 1 i Džuon 2, je to vcelku banální podívaná, i když jistou objektivní hodnotu i subjektivní diváckou přitažlivost jí neupírám. Nejlepší moment - cizí ženská hlava pod peřinou, to se mi líbilo a příjemně mě při tom zamrazilo. (25.06.2020)

Pamatuju se, jak mi kámoš, když poprvý viděl americkej remake Nenávisti, říkal, jak se u hororu zase jednou bál, jak je to nařachaný (pochopte, to bylo před deseti lety, tedy před všema těma Insidiousama a Sinisterama a Conjuringama, prostě v době, kdy se o kvalitní mainstreamový horor moc nezakopávalo). Na začátku tohoto japonskýho originálu jsem si říkal, jak by se u tohohle zesral strachy :-) Ale jak stopáž plynula, tak jsem musel svůj názor poupravit- ne, nezesral by se z toho, on ten rímejk je totiž po všech stranách lepší- lepší herecký výkony, lépe načasovaný scény atd. atp. Což ovšem neznamená, že by byl tenhle originál špatným hororem, to rozhodně ne, ale tak jako v případě Ringu mi je ta emerická verze prostě bližší. (14.04.2015)

Nevim do jaký míry na mě opět působilo to, že sem nejdřív viděl americkej remake a až potom originál, přece jenom rozdíly v příběhu tu jsou, ale japonská verze na mě až zas tak moc nezapůsobila, sice lekačky fungujou celkem bez problémů a silně a atmosféru to má celkově asi daleko hutnější, ale tak nějak mi přišlo, že tohle se na úkor děsivých scén snaží trošku víc rozvinout příběh, neni to vyloženě na škoda, ale remake na mě prostě působil daleko silnějším dojmem, co se týče kolikrát sem se za film vylekal a jak moc sem se bál, tady to je spíš o velkým mrazení v zádech a jen někdy o opravdu děsivejch scénách, ale ty pak stojí za to. (03.07.2009)

Video-look prvních dvou "Curse" Ju-onů nebyl v žádném případě překážkou, ale přechod na 35 mm se v The Grudge filmu přesto náramně prospěl. Shimizu se zlověstně línou kamerou loví povedené kompozice a na film je jednoduše radost pohledět. Natažení délky do standardní hodiny a půl sice lehce snížilo frekvenci děsivých scén, nicméně tak přibyl prostor pro budování atmosféry, což The Grudge zvládá skvěle. Nelineární struktura vypravování pomocí propojených osudů několika charakterů se stala trademarkem série a funguje zde opět bezchybně. Jediným háčkem je, že se nejde vyhnout srovnání s Ringem, kde vyjde najevo, že oproti Sadako se Kayako s Toshiem okoukají o něco rychleji [tradičnější vypravovací struktura Ringu paradoxně neomrzí nikdy, i když by tomu mělo být spíš naopak (nicméně příběh Ringu je prostě odvyprávěn dokonale)]. Dále tu také je bezkonkurenční Kairo od Kyoshiho Kurosawy, takže Ju-on: The Grudge lehce bledne. Nalézt jiné lepší horory tohoto 90s-00s období je však nemožné. (03.07.2007)

Nemyslím si, že by to byl nějak vyjímečný horor a pokud to tu již někteří srovnávají, musím také. Kruh/Ring byl podle mně rozhodně lepší a dějově hutnější. Tohle je vyloženě lekací styl a ten já moc nemusím. Já raději depresivní atmosféru a postupné rozpitvávání oběti po psychické stránce. Nějakého skrčka, který sem tam proběhne fakt nežeru. Ano, je to strašidelné, není to ale můj oblíbený styl. 70% (27.03.2010)