Pomaľované vtáča

Zrovna teď si nevzpomenu kdy to bylo naposledy, kdy jsem rozebíral tak náročný film na rozebírání jako Nabarvené ptáče..... Václav Marhoul tenhle film chystal 11 let a vzhledem k tomu jak kontroverzní samotná předloha byla se dopředu řešilo i to jak podobně kontroverzní bude právě tahle adaptace. Člověk nepolíbený předlohou prostě nemohl vědět co přesně ho v podobě Nabarveného ptáčete čeká, pověst předlohy ho ale nějak předehnala a bylo jisté, že to rozhodně nebude film pro všechny. Marhoul i tak ale dokázal adaptaci svojí filmové adaptaci dovézt k životu, sehnat dostatečné peníze a dostat tam nejen mezinárodní tváře ale dokonce se Nabarvené ptáče dostalo i na Filmový festival v Benátkách. A právě onen fakt, že přes 100 lidí promítání opustilo dávalo najevo, že ten film prostě nebude pro všechny. A pozor, těch 100 lidí neodešlo proto, že by jim ten film přišel špatný. Ale jednoduše nezvládali se na něj dívat a psychicky to vydržet. A když má člověk to Nabarvený ptáče za sebou, vlastně se dá snadno pochopit, že slabší povahy budou mít s tímhle filmem velký problém. Nabarvené ptáče prostě nebude film, který budu doporučovat všem. A to ne proto, že by se mi film nelíbil, ale jednoduše se bojím, že prostě všichni nemají psychiku na to co se 169 minut děje. A tím zase neříkám, že by tam bylo zas nějaké nesnesitelné násilí, jelikož téměř veškeré násilí je mimo záběr a my následně v podstatě vidíme jen následky. Jenže ono v případě Nabarveného ptáčete nejde jenom tak úplně o násilí ať už páchaném na zvířatech nebo na lidech. A už vůbec to není čistokrevný válečný film nebo čistokrevný film z holokaustu. Jak Václav Marhoul tvrdil, že se snažil aby byl film aktuální dnešní době a tak nějak kráčel ve šlépějích dnešní doby plné uprchlíků nebo xenofobie, tak přesně v tomhle ohledu Nabarvené ptáče funguje. A věřím, že si zároveň bere to nejdůležitější z Kosinskiho předlohy. A i vlastně strašpytel by se měl překonat a ten film vidět. Nabarvené ptáče je ten typ filmu, který se pravděpodobně nejvíce užije v kině. Ono každý film je přece jen lepší v kině, Nabarvené ptáče je ale ten typ filmu u kterého se obávám, že to domácí puštění nebude to pravé ořechové. V kině to ale prostě stojí za to. Krásně se na to kouká, je to natočený na 35 mm film a tudíž to dopadlo tak jak Marhoul chtěl. Nabarvené ptáče je ale vyprávěno především obrazem a tudíž by se pravým režisérem filmu dal nazvat ne Marhoul ale kameraman Vladimír Smutný. Smutný vždy dodával perfektní kameru a u Nabarveného ptáčete si opět hezky vyhrál. Jestli se dá ovšem chválit vizuál, měl jsem celou dobu takovej problém s dějem. Marhoul je šikula, sehnal všechny potřebný peníze, všechno to vypadá draze, vypadá to i celkem hezky na film typu Nabarvené ptáče a prostě Marhoul jakožto producent, který měl vše zařídit aby vše vypadalo náramně je boží. Marhoul jako režisér a vedoucí 169 minut dlouhého příběhu zase tak moc bohužel nefunguje. Nabarvené ptáče se tak vlastně může chlubit oním perfektním špičkovým vizuálem, zároveň ale tak trochu bohužel ztrácí na té příběhové rovinně. A tím neříkám, že by příběh a jeho vedení bylo špatné. To rozhodně ne! Jenom to je bohužel film u kterého si víc vzpomenete na vizuál než na příběh. A není se čemu divit když se vlastně celý děj točí ve spirále- Chlapec někam přijde, stane se svědkem nějakého hrozného lidského chování, sem tam je navíc ohrožen na životě, pak to dojde k nějakému brutálnímu vyvrcholení, chlapec odejde a následně se celý kolotoč točí od znova. Celý příběh je vlastně rozdělen do kapitol přičemž každá kapitola se zabývá jedním člověkem ke kterému chlapec zrovna dorazí. Co jsem tak napočítal tak těchto kapitol je ve filmu celkem 10 a bohužel nevím jestli jich je 10 i v knize (a jestli se odvíjejí zcela stejným směrem), dovolím si ale hádat, že ano. Jediným hrdinou se kterým tak trávíme celý čas je onen malý chlapec o kterém vlastně nevíme skoro nic (ani křestní jméno!) a máme s ním trávit 169 minut. Člověk by si k němu tak rád našel cestu, fandil mu, bylo mu ho líto a doufal, že vše dobře dopadne. A i když je Petr Kotlár šikovný, ve finále se to úplně nedaří. Chlapec totiž už od začátku působí, že mu jde jen o sebe a přežití a i když si sem tam uvědomí, že žije ve světě kde před ním zrovna chlap mlátí ženskou nebo, že se mu před očima chce zabít člověk a snaží se něco udělat, ve finále prostě nic nedokáže. A časem dojde i na ošklivé věci, něco se v něm zlomí a v něm samém se vlastně začne probouzet zlo. Kotlár pro kterého šlo o první film ale dokáže tohohle malého, vyděšeného chlapce zahrát hodně dobře a rozhodně nepůsobí prkenně nebo jakkoliv podobně. Jen to bohužel není dvakrát sympatický hrdina, zároveň jsem ale schopnej pochopit, že to Marhoul asi opět dvakrát takhle nezamýšlel. Nejvíce nosnou kapitolou příběhu je poté ta s Harvey Keitelem kde Keitel jako hodný farář (a pravděpodobně jedna z nejkladnějších postav filmu) dostal snad ze všech těch Kotlarových hereckých kolegů nejvíce prostoru společně s Julianem Sandsem, který vystupuje ve stejné kapitole. Sands zde hraje děsivého pedofilního farmáře a jde z něho strach. Především když dojde na tu část, která našeho hrdinu výrazně poznamená. Tohle byla pravděpodobně jedna z těch pasáží kde si někdo v Benátkách řekl, že je ideální čas opustit sál. Nabarvené ptáče se především nebude líbit lidem, kteří nedokážou zapnout mozek, pochopit všechny symboliky, smysly a práci s pozadím. Kapitola s Harvey Keitelem, kapitola, která následuje hned po ní nebo kapitola s nadrženou vesnickou nymfomankou v podání Jitky Čvančarové ( v rouše Evině!) jsou tím nejlepším příkladem. Každá kapitola má něco do sebe a chce se do ní jenom pořádně dostat. Hodně na rozbor je třeba i kapitola se Stellanem Skarsgårdem, to už bych ale hodně zabíhal do spoilerů a to já nerad. V Nabarveném ptáčeti byste vlastně počet sympatických postav spočítali na jedné ruce a na počet těch ze kterých se vám dělá zle by vám nestačilo ani všech 10 prstů. Už ten fakt, že v tomhle filmu najdete zástup brutálních psychopatů, sexuálních násilníků nebo mučitelů zvířátek je pro někoho jistě varovnou, že by ten film prostě neměl vidět. A já to chápu. Přesto bych byl vlastně rád kdyby mu každej dal šanci. Nabarvené ptáče totiž i přes všechny své nedostatky z jasných důvodu strká do kapsy většinu aktuální české tvorby. Je otázka jestli něco podobně ambiciozního v nejbližší době u nás ještě vznikne, i fakt, že se Nabarvené ptáče dočkalo realizace ale prostě potěší. Ve vší té záplavě Troškovin, Vejdělkovin nebo dalších českých komedií se jedná o svěží vítr do plachet, který dal najevo, že jsme zase natočili něco co má trochu větší ambice. Účast na Festivalu v Benátkách o tom jenom svědčí. Jen je otázka jestli je to finální etapa. Je mi vlastně jedno jestli bude mít Nabarvené ptáče nějak velký úspěch na Českých lvech nebo jestli se dostane do boje o Nejlepší zahraniční film na Oscarech. Jsem jen rád, že Nabarvené ptáče vzniklo. Je to brutální, syrové, všechny výtky jak je to ošklivé (fyzicky, ne vizuálně) vlastně dávají smysl, zároveň je to ale depresivní příběh, který nejenom staví na pozadí Holokaustu ale zároveň i na pozadí dnešních událostí. Marhoulovi už by se jen za tohle mělo tleskat, jako producent to prostě zvládl. Samosebou to mohlo být ještě trochu lepší, vypravěčský lépe zvládnutelné a minimálně sympatie vůči hlavnímu chlapečkovi mohli být větší, Marhoul to ale chtěl přesně takhle a to se musí respektovat. Nejsem extra nadšenej, jsem jenom nadmíru spokojen. Ale pořád jsem za ten film rád, jen si vlastně nejsem jistej, jestli ho ještě někdy chci v životě vidět. Ať už v celku nebo jen ve formě libovolných kapitol...... (13.09.2019) (menej) (viac)