Réžia:
Václav MarhoulScenár:
Václav MarhoulKamera:
Vladimír SmutnýHrajú:
Petr Kotlár, Udo Kier, Michaela Doležalová, Zdeněk Pecha, Lech Dyblik, Jitka Čvančarová, Stellan Skarsgård, Harvey Keitel, Julian Sands (viac)Obsahy(1)
V snahe uchrániť svoje dieťa pred vyhladzovaním Židov, posielajú ho rodičia k príbuznej na vidiek kdesi vo východnej Európe. Chlapcova teta však nečakane umiera a tak je dieťa nútené vydať sa na cestu a pretĺkať sa samo divokým a nepriateľským svetom, v ktorom platia len miestne pravidlá, predsudky a povery. Snahu chlapca o doslova fyzické prežitie vystrieda však po vojne iný boj. Boj, ktorého si ani nie je vedomý - boj so sebou samým, boj o svoju dušu, o svoju budúcnosť... (Magic Box)
(viac)Videá (3)
Recenzie (674)
Stále nemohu uvěřit, že jde o film z našich vod. Vlastně ani nepamatuji, jak dlouho jsem na podobný zážitek z plátna čekal. Možná od festivalu Lfš a poctu Tarkovskému. Každá kapitola je krutá výpověď a zlo v lidech, které se odráží v dobách, kdy dobro mělo malinký světlo v dlouhém tunelu. Kamera je neuvěřitelná, autenticky optika na světové úrovni. Podobné obrazy jsem naposled viděl u Ivanova dětství (1962). Každý jeden záběr si zaslouží nejen filmové plátno, ale i obraz. Každý emocionální drsný dotek, každého kdo zpochybňuje válečnou dobu. Každý krvavý obraz, každý utrpení chlapce cítím i po dalších hodinách. Film, který měl vzniknout, film který Vás zničí, nejen krutou výpovědí, ale i dokonalou vizuální optikou. ()
Príbeh je vyrozprávaný v kapitolách a mne osobne sa zdá, že oproti predlohe, tým stráca na sile. Nedokázala som to s tým Joskom úplne prežívať, chýbala mi tam celistvosť príbehu. Spracovanie je dych berúce, kamera dokonalá. 169 minút je síce riadny náklad, ale mne osobne ani jeden záber neprišiel zbytočný. A na margo brutality vo filme, kniha je ďaleko drsnejšia. ()
Film, zachráněný kameramanskou prací “s černobílem”, rámováním a svícením. A produkčním vystižením doby kulisama a kostýmama. Vypravěčskou strukturou však naprosto jednotvárný, postrádající dramatický oblouk, uměleckou symboliku, sofistikovanější střihové postupy i vnitržní emocionální vývoj, který mu mohla aspoň částečně dodat (pohříchu naprosto absentující) hudba. Nabarvenému ptáčeti chybí většina toho, co jeho typ filmu potřebuje. Postavy mají výstižné tváře, ale setrvají pouze pár minut, většinou téměř nepromluví, a filmu nic nedají. Pouze svojí hnusotou přispějí k další a další předčasné ztrátě nevinnosti kluka v ošklivém prostředí. A že to celé má být právě o oné ztrátě, pochopíme až z posledních pár minut, po téměř třech hodinách monotónního kupení stejně vypadajících a vyznívajících epizodek na sebe. ()
Sledovat celý to "benátský" haló kolem ptáčete bylo fakt úmorný, ale dokonale se při nemě projevila česká povaha. Nejdřív neuvěřitelný vyzdvihování ptáčete jako už už pomalu vítěze Benátek a celého festivalu a následně jsem z článků cítil až škodolibou radost, že ptáče neuspělo. Benátky, nebenátky, u mě jste pane Marhoule uspěl. Je doslova radost pro filmového fanouška sledovat vyprávění příběhu především prostřednictvím obrazu, trošku mám pocit, že režie byla v tandemu Marhoul / Smutný. Kamera Vladimíra Smutnýho je skutečný mistrovství, dokáže přesně sdělovat pocity a vyprávět příběh. To, co člověk sleduje je opravdu hodně drsný, vypadalo to, jako kdyby ten klučina procházel hlavním sálem pekla. Z mnoha lidí, co mu zkřížili cestu se mě dělalo vysloveně zle, tady vidím docela aktuálnost k dnešní době, protože pokud jde o krutosti a nenavist, mám dojem, že jsme se ještě "zdokonalili" . Silný příběh a některé scény jsou tvrdší, ale zase proboha z toho nedělejme nějakou surovou šílenost tak to rozhodně není. Viděl jsem mnohem drsnější scény v tématicky podobných filmech. Proč dávám čtyři ? Já nejsem moc fanoušek epizodního vyprávění, mám radši celistvý příběh a pak jedna scéna, kterou mě nedávala vůbec smysl, bohužel není jí jak textově popsat, abych nevzradil něco z filmu, tak jen pro sebe nápověda a pro tebe nulové info, kdyby se někdo zeptal (fotogalerie page 2 ) . Nabarvené ptáče je mistrovskou vizuální výpovědí o lidech, o jejich povaze i době ve které se příběh odehrává. ()
Kosińského knihu mám rád a tak jsem byl hodně zvědavý, jak se jejího převedení na plátno schopný filmař Václav Marhoul zhostí. Za mne to dopadlo nad očekávání dobře, po řemeslné stránce nemám naprosto co vytknout, naopak, je dost toho co lze obdivovat, kamerou počínaje a zvukem konče. Zdejší časté výhrady k dramaturgii, vývoji hlavní postavy, epizodičnosti vyprávění, pramení patrně právě z neznalosti předlohy, jejíhož charakteru i děje se režisér v podstatných bodech přesně drží a přesto nikde nesklouzává k pouhé ilustrativnosti, nelpí na nepodstatných detailech a vytváří naprosto svébytnou verzi původního příběhu. Nechci srovnávat nesrovnatelné, na to se jedná se o příliš osobité tvůrce, ale výsledné dílo mi ve vztahu k adaptované látce připomnělo Vláčilův "Stín kapradiny" - kongeniální spojení literárního mistrovství a filmového umění. Mimochodem - Lech Dyblik, oblíbený herec Wojciecha Smarzowského, který si tu (k závisti mnohých) zalaškoval s Jitkou Čvančarovou, zde měl mnohem příjemnější roli, než onu zrůdu co hrál ve "Volyni" (tématicky podobném, ale asi tak 20x děsivějším a násilnějším filmu než je "Nabarvené ptáče"), ale škatulku venkovských ukrajinských vidláků mu po těchto snímcích už jen těžko někdo odpáře :-D. ()
Galéria (399)
Zaujímavosti (56)
- Kameraman Vladimír Smutný vysvětlil: „U barevného filmu je divák citlivý na to, jestli světlo opravdu vychází přímo ze světelného zdroje, který svítí. Kdežto u černobílého toho není schopný a můžete si to světlo vymýšlet.“ (SONY_)
- Polská mutace časopisu Vogue film označila přívlastkem „pornografie násilí“. „Pobouření a šok se postupně mění v lhostejnost,“ uvedla polská recenzentka. (klukluka)
- Píseň, která zazní po skončení filmu, se nazývá „Horchat Hai Caliptus“ a nazpívala ji Jitka Čvančarová. (UhLee)
Reklama