Pomaľované vtáča

Chápu, Pan Marhoul chce, aby jeho poselství doletělo opravdu ke všem, minimálně k akademikům - To bylo bruku, když se to napoprvé nepovedlo. Možná jde ale jen o Mazaný plán, jak získat Filipa. a pravidelnou práci. A Jitku Čadek Čvančarovou už dělat umění doufám nikdy neuvidím. (07.03.2021)

Před premiérou jsem projevil určité rozpaky nad tím, jestli je režisér schopen náročnou a kontroverzní látku zvládnout. Ostudu si neudělal, vydoloval ze sebe maximum a jeho vize určitě stojí za vidění v kině, což se o drtivé většině českých filmů říct nedá. Produkci Marhoul zvládl na jedničku. Film s tak velkým rozpočtem a koncentrací špičkových filmových specialistů i významných zahraničních herců chyběl v naší kinematografii už celé dekády a s největší pravděpodobností opět dlouhá léta chybět bude. Nabarvené ptáče nepředstavuje trend a blýskání na lepší časy, je to solitér, na který nemá co navázat, maximálně může sloužit jako pozitivní příklad pro další vizionáře. Marhoul má hodně nakoukáno a nebojí se toho využít. Skvělá kamera Vladimíra Smutného, černobílý materiál a členění filmu do kapitol odkazují k Markétě Lazarové, na Jdi a dívej se navazuje Marhoul zcela vědomě angažováním Alexeje Kravčenka, cinefilové určitě najdou další četné odkazy, ať už na dílo Jana Němce nebo další klasiky. Potíž je v tom, že Marhoulovi přes všechnu snahu schází pořádný kus do filmaře světové třídy. Neumí pracovat s tempem a rytmem filmu, je monotónní a opakuje se. Dcera, která mě doprovázela, se po promítání přiznala, že s v prvních deseti minutách na snímek perfektně naladila, aby si posléze s hrůzou uvědomila, že jí čekají další bezmála tři hodiny téhož. Kdyby režisér zkrátil film o půl hodiny, na jeho podstatě by se nic nezměnilo a divák bez znalosti předlohy by to ani nepoznal. Nabarvené ptáče je sledem krásných filmových obrazů, nad kterými uznale kývám hlavou, ale nevyvolávají ve mě takřka žádné emoce (pokud ano, pak na nepatřičných místech. Týrání, znásilňování a perverze místy dospívají do stavu, že by z něj měl erotické potěšení i slavný markýz de Sade. Při scénách obou neukojitelných nymfomanek jsem se bavil, ale jinak, než měl režisér na mysli.) Film plný tragiky a násilí by mě měl emočně úplně rozemlít - u Volyně, Jdi a dívej se nebo Nankingu se mi to konec konců stalo. Tady nic. Hlavní hrdina prochází peklem se stále stejně nepřítomným výrazem, kdy se divák nemůže vcítit do jeho myšlení. Chybí víc dialogů, chybí i přesah. Připadám si jako člen inventarizační komise, který odškrtává položku po položce, jeden záběr za druhým a říká si, jak mu to režisér coby předseda komise hezky připravil... Místy se zarazím, třeba když zhlédnu scénu vyvraždění vesnice kolaborujícími kozáky, kterým do zátylku funí útočící Rudá armáda. V jejich situaci bych měl úplně jiné starosti... Marhoul podle mě poněkud přecenil síly, ale čtyři hvězdičky považuju za férovou nadílku za povzbuzení, které česká kinematografie už zoufale potřebovala. Celkový dojem: 70 %. (02.10.2019)

Pane Marhoule, díky! Díky za to, že jste nás vrátil na mapu světové kinematografie. Poprvé za těch 30 let jsme my Češi natočili světový film. Díky za těch 11 let příprav, filmová adaptace legendárního Kosinského románu se vám povedla nad očekávání, stálo to za to. Takový originální mix, trocha ze Spielbergova Schindlerova seznamu, Tarkovského Ivanova dětství, filmů Pavla Pawlikowského, Tarrova Turínského koně...jen nejde o snímek spirituální, ani se spiritualitou pracující, ale o snímek ryze protiválečný. A to, co provádí s kamerou pan Smutný, je dechberoucí! Mám vlastně jen dvě výhrady - dost přemrštěnou stopáž a ty otřesné české postsynchrony, jinak je to vycizelovaný klenot! A škoda, že film nebyl ještě syrovější a naturalističtější v duchu své literární předlohy, ten humbuk kolem jeho údajné brutality je umělý a nepochopitelný... (25.09.2019)

Václav Marhoul mě emocionálně rozmrdal, aniž by se na to zeptal. Nabarvené ptáče je dechberoucí lyrickoepická epopej, která formálně kráčí ve Vláčilových šlépějí, a je na to náležitě hrdá. Film roku a jeden z nejlepších počinů tuzemský kinematografie minimálně za poslední dvě dekády. Bezkonkurenčně. (12.09.2019)

Kdybych měl film hodnotit jen po vizuální stránce, byla by to pětka jak vyšitá. Ale co mi zoufale chybí a tudíž to nejsem schopen nějak více bodově akceptovat, je fakt, že mě tenhle film zase až tak neoslovil. Nebo nezasáhl, to vyjde nastejno. Jsou takové pěkné obrazy, plné násilí, které není vůbec tak strašné, jak se psalo, ale celé působí lehce slepovaným dojmem, který zůstává i několik hodin po zhlédnutí. Prostě taková perfektně nasnímaná skládačka osudů, která potěší, ale pod kůži se moc nezaryje. Václav Marhoul je možná cílevědomý člověk, ale na to, abych ho označil výborným režisérem Nabarvené ptáče zdaleka nestačí. (15.09.2019)