Jana Eyrová

No teda, maje v paměti nejasné vzpomínky na někdejší českotelevizní zpracování s p. Kačerem, měl jsem tento příběh za nějaké sladkobolné šidítko pro ženy, ale tato verze je pěkně zhorrorovaná. Pochmurná gotická architektura, válející se mlhy, větve vichrem bičované, temná oblaka hnaná skučícím větrem, temnota i za bílého dne a do toho Orson Welles, který by konec konců mohl hrát z fleku Frankensteina. Až našinci té pochmurné atmosféry, kde už chybí jen nějaký ten společenský oděný krvesavec, příjde škoda vyplýtvat na trošku neobvyklou love story. Velice dobové, leč působivé. (16.03.2012)

Hollywoodská verze. Nevadí mi, ráda si ji pustím i opakovaně, ale mohlo z toho být víc. Možná delší stopáž, možná jiný výběr titulní představitelky, případně jiný způsob sestřihu... Joan Fontaine byla příliš hezká a poddajná a spíš mi připomínala krásnou panenku. Janu si představuju energičtější. Rochester Orsona Wellese měl pro postavu Rochestera potřebné charisma, myslím, že na roli se dobře hodil. Přesto mi mezi oběma hrdiny chybělo větší jiskření, abych se dostala s hodnocením minimálně o hvězdičku výš. (22.10.2007)

Šíleně poplatné době vzniku, ale díky bezmála hororové atmosféře proklatě zábavné. Té je z velké části dosaženo relativně konvenčními prostředky (stínohrou, působivými gotickými kulisami, mlhou a větrem hnanými temnými mračny), nicméně největší díl děsivosti spočívá na Wellesových rozložitých bedrech, který si zde střihl dalšího z rozmanité galerky svých sadistických manipulátorů. Jeho Rochester se pevně vryje do paměti. Na scénu nastupuje zpravidla tak, že se vynoří ze stínu (nejlépe v detailu tváře), zpoza rozvalené zídky, vztyčí se z mlhy jako Drákula, nebo odněkud vyskočí s dramaticky vlajícím pláštěm za doprovodu hřímajících žestů. V mizanscéně se vždy - jako zachmuřený démon, jako temná, nedobytná věž - hrozivě tyčí nad chudinkou vzlykající Joan Fontaine, koulí očima, do kterých je mu namířeno bodové světlo, takže se zdá, že mu v nich poskakují ďábelské plamínky a repliky odříkává monotónním barytonem, který se pouze ztišuje do mumlavé nesrozumitelnosti nebo vzpíná k autoritářskému zahřmění. Naprostým vrcholem je scéna, kde Jane donutí k tomu, aby svolila se sňatkem. Jak pozvedá hlas, aby umlčel dívčiny námitky, nabírá se kolem páru bouře, což vrcholí tím, že si Jane majetnicky přitiskne na hruď, triumfálně vystrčí bradu a do stromu udeří blesk. :) (31.07.2011)

Klasické spracovanie známeho románu, ktoré sa okrem záveru drží predlohy. Postavy sú fajn, charizmatický Welles nesklame, síce ani Joan Fontaineová, ale hlavnou hrdinkou mala byť predsa predstaviteľka nepríliš krásneho zovnajšku, čo v tomto prípade jednoznačne neplatí a Joan je napriek zvolenému účesu krásna žena. Kedže ide o klasické - štúdiové - spracovanie, dôraz sa kladie na mnohopočetné a kvetnato vypovedajúce dialógy. Predstalen dávam prednosť neskorším a 'tichším' spracovaniam. Každopádne, tento snímok je tiež nadpriemerný, navyše aj atmosferický. (05.05.2016)

Fascinují, zatímco jsem cele pohrdla už čtyřmi verzemi adaptací Jany, pátá se zdá být osudovou. Nečekala jsem to, ale výhradně ateliérové řešení vyšperkované hereckými výkony Wellese a Fontaine, v mizanscéně nešetřící umělou mlhou a variovaným klasickým tříbodovým osvětlením, je tím pravým ořechovým. Stavby s nádechem raně viktoriánské epochy zahalené do primárních atributů gothického románu jsou velmi příjemné. Zároveň vynalézavá dramaturgie dělá v románu zcela zásadní škrty, zatímco potřebné kapitoly cituje takřka doslově. Už nikdy víc žádné hlouposti o nabití dvojího majetku, ztraceným strýčcích a nově příchozích sestrách. Už vždy jen dokonalá malá Elizabeth Taylorová, dokonale stoická Hillary Brooke a rozkošná a přesto nevtíravá Margaret O'Brien. Zápletka se Spanishtownem zůstala nepřeexponovaná a hlavně tu také nezbylo místo na kýč v podobě scény s cikánkou. (01.10.2012)