Svätá hora

Experimentálny film natočený za priamej finančnej podpory Johna Lennona a Yoko Ono. Jednotlivé obrazy sú silne surrealistické a dávajú spomenúť na staré časy, kedy hojne frčalo LSD. Niektoré scény majú jasné vyznenie, ale naopak mnohé ďalšie scény sú tu vyložené odporné a zvrhlé. Napríklad scéna rezania varlát, ktoré si tu jedna z postáv skladá do svojej zbierky, scéna kedy tu hlavný alchymista filmu (ktorého hrá samotný Jodorowsky) vyrába zlato z ľudského výkalu či scény s "automatom lásky". Niekedy som až zíral aké úchylárne sa v tomto filme nachádzajú. Až mi na um prišiel niektorý z filmov od Pasolliniho. Navyše film po celú dobu nepokryte nudí. Hlavne v záverečnej tretine, kedy nastáva ono putovanie k titulnej svätej hore už film pôsobí ako čistá paródia. Priznám sa, že som tento film nakoniec dopozeral len so silným sebazaprením. A je viac než isté, že už si ho nikdy nepozriem. (18.11.2015)

Povinná četba pre všetkých, ktorí si myslia, že najdivnejšie filmy tvorí David Lynch alebo Shinya Tsukamoto... Inak dosť by ma zaujímalo, ako vyzerá, resp. ako sa tvorí scenár niečoho takéhoto... S kamarátom sme dospeli k názoru, že najpravdepodobnejšia varianta je, že je napísaný na veľký LSD papier, ktorý je potom všetkým účastníkom (nielen hercom, ale úplne všetkým) prilepený na telo. Ťažké repliky si potom ľudia nemusia pamätať a aj herecké a iné výkony potom pôsobia "vierohodne"... (31.05.2007)

Uf, tohle já mám nějak komentovat? Vemte to takhle, po deseti minutách menšího navalování (byl jsem v kině přežranej, uznávám :)) jsem měl docela chuť odejít, postupem filmu mě ale "to všechno" (nechci moc spoilerovat) začalo bavit, aby se to nakonec téměř dokonale shodilo prezentací závěrečné pointy (Jodorowsky se jí chopil sám a špatně udělal). Pro všechny, kteří neví do čeho jdou - mírou úchylnosti a bizarnosti může Svatá hora někoho dokonale odpudit, nevzpomínám s, že bych někdy viděl podivnější a úchylnější film (Salo vyjímám ze všech kategorií) - přes to všechno musím Jodorowskému uznat, že se opravdu pokusil o něco nového, že to má smysl - šokovaný divák jen musí leccos spolknout a podvolit se této "hře". Opravdu škoda toho závěru - mohlo to být víc než 7/10 PS: v tomto příspěvku jsem se schválně nedotknul samotného děje, ono se to všechno nedá ani moc vyprávět, musí se to vidět - kdyby chtěl ode mne někdo mermomocí škatulku, tak bych použil výraz "úchylná satirická fantasy" .) PPS: téhož dne - na druhou stranu když o tom člověk zpětně přemýšlí (a nepletou se mu do toho ty zvrácenosti) tak musí ocenit, že to dohromady vlastně dává smysl + ocenění Jodorowského obrazotvornosti je zcela na místě - zvyšuju na 8/10 (08.03.2008)

Ujetý snímek, u něhož věřím, že má svou vnitřní logiku, která mi ovšem uniká. I přesto, že mi není zcela jasné na co jsem se to vlastně díval, jsem se výborně bavil. Řada bizarních, nechutných a mnohdy sexuálních výjevů, které dohromady působí neutěšeným a depresivním dojmem a podávají tak obraz o Jodorowského současnoti. O pětatřicet let později má snímek stále co nabídnout - varování a chladné kritizování lidské hlouposti, lidské chamtivosti a pro člověka příznačného porušování morálních úzusů totiž přetrvává. Navíc to co film poskytuje po vizuální stránce je doslova pastva pro oči. Ať už se jedná o vybuchující žáby, cestu na vrchol červené věže a v podstatě i vše ostatní. Proč tedy ne 5*? Protože ať je snímek jak chce výkladový a vizuálně perfektní, jeho hlubší smysl a jednotlivé odkazy mi nic neřekly a navíc konec ala Svatý grál mne vysloveně nepotěšil... (07.02.2008)

Film, jenž se přizná sám k sobě, změní svůj konec v počátek, a stane se tak sám mýtem, který zpodobňuje i vytváří: oba stojí na retroaktivním sebezapomnění lidstva, které tkví v jediném – zapomínání fikce, kterou tvoříme, a vydávání jí za realitu, do které se rodíme. Fikce a mýty se rodí jedině zpětně, dnešek plodí Kristy takové, o jakých sníme, a proto závěrečná metafikční katarze otevírá divákovi dvě iniciační cesty: jednak nezapomínat, že film není nikdy než jen hrou a stínem, byť by dvě stě let buržoazní ideologie „Realismu“ vydávala svoji stínohru za okno do skutečnosti; ale hlavně nezapomínat, že konec tohoto filmu je počátkem dějin, jež žijeme, tak jako si každá společnost zpětně fabrikuje mýty vlastního počátku, jimiž se chlácholí na cestě do hrobu. Kolektivní nevědomí se tu nezračí právě proto v ničem jiném, než trochu paradoxně pro čítankového Junga, k němuž ostatně Jodorowského vztah později zaslouženě zvadnul, v tom, že je v dějinách neustále měněno a pokud je v jeho odpudivé přitažlivosti něco vidět, tak jen to, že touha zároveň přitahuje i děsí a bolí i když ukájí: citát Josepha de Maistre „každý národ má takovou vládu, kterou si zaslouží“, lze změnit na „každá společnost má takové mocipány, po nichž touží“, ovšem pouze s vědomím toho, že nevědomí lidí je nutí zapomínat toho, že rubem jejich touhy po spravedlnosti, vznešenu a životě jsou obscenita čiré moci, exkrementy a smrt, které u jejího zrodu vždy neodvratně stály. A tak je mají, od počátku všech věků každou vteřinou, i dne 6.12.2020, i dne… (06.12.2020)