Ravished Armenia

24. 4. 1915 - začátek masakru. Bude to tedy letos 100 let. Turecko si tento den připomene 100 let od bitvy o Gallipoli. ...

(z "osobního výběru ze světového tisku" Zbyňka Petráčka "Jak vytěsnit Armény" z dnešních Lidových novin)

Traumatu Arménů se věnuje i Rainer Hermann v listu Frankfurter Allgemeine Zeitung: Jak tu nezhojenou ránu pojímají současné turecké učebnice dějepisu?

     Loni Erdogan vyjádřil soustrast Arménům za masakry. Tím zašel dál než jakýkoliv turecký politik před ním. Pak vzneslo sto tureckých intelektuálů (včetně nobelisty Orhana Pamuka) dva požadavky vládě. Zaprvé ať stáhne dosavadní učebnice dějepisu. Zadruhé ať se Arménům omluví. Podle výzvy oba požadavky souvisejí: dokud budou děti a mladiství indoktrinováni ve škole, dokud se nedozvědí, co se v roce 1915 skutečně událo, veřejnost smysl omluvy nepochopí.

     Zatím se ale nic nezměnilo. Též proto, že o učebnicích nerozhoduje vláda, nýbrž turecká historická společnost (Türk Tarih Kurumu). A ta stále razí tezi o homogenním státním národě. Proto učebnice pro základní školy líčí Armény jako nepřátele a zrádce. Proto označují vztahy s Arménií za největší hrozbu pro Turecko - před terorismem a činností křesťanských misionářů. A kdo ještě váhá, tomu napoví otázka z pracovního sešitu k učebnici: "Co musí stát a občané podniknout proti ohrožení arménskou otázkou?"

     V reakcích čtenářů se ozývají němečtí Turci. Ale občas překvapí. Třeba Adem Dolas redakci žádá, aby ministra vnitra Mehmeta Talata, autora zákona o přesídlení Arménů, neoznačovala titulem bej: "'Bej' je v turečtině čestný titul. Znamená 'pan', ale mnohem uctivěji než v němčině. Označovat tak muže, jenž má na svědomí celý národ, je jako kdybyste v článku o holokaustu psali 'pan Hitler' nebo 'pan Göring'."