Réžia:
Jim JarmuschScenár:
Jim JarmuschHrajú:
Roberto Benigni, Cate Blanchett, Steve Buscemi, Iggy Pop, Alfred Molina, Bill Murray, Tom Waits, Isaach De Bankolé, Jack White, Meg White, Steve Coogan, The GZA (viac)Obsahy(1)
Jim Jarmusch od roku 1986 nakrúcal krátke čiernobiele filmy s jednoduchým dejom: dve či viac postáv v nich popíjajú kávu, fajčia a debatujú na rôzne témy. Hrajú ich známi, zväčša americkí herci a hudobníci, ktorí sa pred kamerou evidentne zabávajú a improvizujú. Najznámejší z filmov s Iggy Popom a Tomom Waitsom dokonca získal Zlatú palmu na MFF Cannes 1993. V roku 2003 sa ich režisér rozhodol doplniť šiestimi novinkami do celovečerného filmu. Len u Jarmuscha môžete vidieť ako sa herec Bill Murray baví s hiphoppermi GZA a RZA, či ako Jack a Meg z kapely White Stripes debatujú o vynálezoch Nikolu Teslu. Hoci je tento film v režisérovej tvorbe skôr výnimkou, nájdete v ňom niektoré jeho typické témy a režijné postupy. (STV)
(viac)Videá (1)
Recenzie (510)
Každá, a tým myslím vážne každá poviedka, má niečo do seba. Každá jedna vlastní svoj osobitý potenciál. Pochopiteľne, niektoré nad druhými vynikajú, ale základ zostáva rovnaký. Jednoduchá a zároveň geniálna konverzačka. Presne toto je môj šálok kávy. Písať o každej epizóde jednotlivo by bolo príliš zdĺhavé, nemyslíte? Odpoviem si za vás - áno. Príbehy v rôznych kaviarňach hodnotím rovnako ako každý film na csfd. To znamená od nula po päť. Celkový počet vyšiel - 41/55. Viem minimálne o dvoch poviedkach, ktoré by bolo hodno vymazať a vytvoriť tak dokonalý celok. Naopak rovno tri považujem za vyleštené, ligotavé perličky. Pusťme sa teda do toho. Strange To Meet You 5/5 Twins 4/5 Somewhere In California 4/5 Those Things'll Kill Ya 2/5 Renée 2/5 No Problem 3/5 Cousins 4/5 Jack Shows Meg His Tesla Coil 3/5 Cousins? 6/5(!) Delirium 5/5 Champagne 3/5. U každej z nich posudzujem predovšetkým náplň, herecké výkony a zaujímavosť daného tématu. Škoda tých slabších, dvojhviezdičkových, ktoré výsledok Coffe and Cigarettes ťahajú mierne nadol. ()
Cyklus jedenácti krátkých epizod se odehrává v kavárnách a bistrech. Americký nezávislý tvůrce Jim Jarmusch začal v roce 1986 točit původně nezamýšlený cyklus miniatur, v nichž nechal nad šálkem kávy a popelníkem s cigaretami vést spontánně mystifikační banální hovory rockové muzikanty a kultovní herce. Ke třem dřívějším anekdotám v roce 2003 dotočil v podobné poetice, ve stejně minimalistickém duchu a znovu na černobílý materiál osm nových epizod. Objevuje se v nich opět excelentní herecké obsazení a některé známé tváře vystupují jako by "samy za sebe". Nicméně štiplavý cigaretový kouř vytváří natolik nedýchatelný filmový vzduch, až jsem ve filmových bistrech a kavárnách netrávil nijak příjemný čas, ale pořád jsem z toho smogu pokašlával a slzely mně oči. Byl jsem pak rád, že film měl svoji zavírací dobu, a já jsem mohl vyrazit za jiným filmovým zážitkem, aniž by bylo ohroženo moje zdraví. 40% ()
Prvním dojmem bylo jednoznačně zlamání. Možná i proto, že nekouřím a kafe nijak moc nevyhledávám, takže mi asi chybí cosi podstatného k tomu, abych si tenhle film dokázal užít ;o) Jenže postupně si mě tenhle film nefilm vážně získal. Nevím čím to je a někdy Jima Jarmusche podezírám z toho, že to neví ani on sám, ale jeho filmy jsou, přes všechnu stylizovanost a libování si v absurditě, neuvěřitelně živou výpovědí o světě a o lidech, kteří v něm žijí.... Jarmusch zase nezklamal. 80% ()
Příjemná oddychovka, na kterou ovšem musí být ta pravá "jarmuschovská" nálada. Poklidné, až líné, minimalisticky uchopené, s několika vizuálními prvky, jenž se pravidelně objevují i v dalších povídkách (kárečkový vzor ubrusu nebo stolu, všudypřítomné přiťukávání etc.) a které baví znovu a znovu objevovat v následujících minutách. Osobně mně nejvíce bavily závěrečné povídky, v nichž probleskávaly myšlenky těch předešlých a ve kterých se především objevovaly odkazy na další filmové reálie; viz povídka Bratranci? se Stevem Cooganem a Alfredem Molinou - odvolávky na Sama Mendese, Spike Jonze, Spike Lee či na snímky NONSTOP PÁRTY (2002) a HŘÍŠNÉ BOOGIE/HŘÍŠNÉ NOCI (1997). Shrnuto a podtrženo: Kvalitní, dobré, na úrovni... nepouštějte si pokud máte právě chuť na něco akčního. Se zlou se potážete. ;o) ()
Šachovnice bez figurek. Black and white. Kafe a cigára jsou to jediné, na čem se sejdeme. Povídáme si spolu u jednoho stolu, každý jsme někde jinde. Ale kde? Všichni v jakési nepohodě. V jakémsi nepohodlí. Propasti a bariéry. Tak blízko, vzájemně na dosah. Tak nekonečně daleko. Gravitace a odpor. Shodný náboj odpuzuje. Neslyšíme se. Prozrazením pointy s Nikolou Teslou mě Jarmush naštval. Čím se teď mám chlubit? Tak třeba ty šachy. Po prvé: Výměna identity dvou polomagorů. (Jezdci – skok vždy na jinou barvu.) Po druhé: svářející se černá dvojčata, obtěžující bílý číšník a teorie o Elvisovi. (Černé věže; bílý pěšák uprostřed za nimi není v ohrožení a je tak chráněn i před střelcem; spor o bílého krále.) Po třetí: setkání dvou gigantů; nevědí, o čem mluvit; nevědí, „co tím mylslel“; „silná vůle“. (Králové smějí všemi směry, ale jen o jedno pole a nikdy k sobě.) Po čtvrté: dva staří „fucken“ makaróni ve sporu o kouření a němý junior s japonským hráchem. (Pěšáci: bok po boku, ale každý jen ve své dráze; silní ve vzájemné vazbě, slabí o samotě.) Po páté: „vyrobte si svůj vlastní stojan na motorku“; exkluzivní slečna a přiťáplý pikolík: jak rád by ulíval do jejího šálku; holá nemožnost; „this is not my lunch, ok?“ (Černý pěšák a bílá dáma; nebo je to věž? impozantnost, síla a daleký dosah, ale omezený výhled a záliba ve vyváženosti.) Po šesté: dva frankofonní černí kamarádi: „moc rád tě vidím“; dál není co říci; jestli máš problém, svěř se. (Dva černí střelci: vždy se míjejí, každý může jen po políčkách jedné barvy.) Po sedmé: sestřenice; pravděpodobně má každá tu druhou ráda, ale vzájemně ne; extrémní rozdíl v úrovni a v možnostech je nepřeklenutelný. (Bílá dáma tentokrát s bílým pěšákem; dáma může všemi směry a jakkoli daleko; pěšák jen o políčko dopředu; jeho vysněným cílem je dostat se na políčko poslední; a potom... obě postavy hraje táž žena). Po osmé: tak jo, Jack ukazuje Meg svůj aparát; její očekávání - nepochopena; jeho touha se předvést – nepochopen; nakonec přece jen spojení, výboj, ale po chvíli Jackův aparát zhasíná a on odchází (kuchtík: asi pojistka; Meg: snad byla jiskřiště moc daleko od sebe); uvídíme se zítra na bowlingu. (Bílá věž: pravoúhle; bílý střelec: úhlopříčně; do toho přiskočí a odskočí černý jezdec.) V této scéně s Teslovým transformátorem (který je, zpozorněte, založen na přemněně energie mezi dvěma cívkami) zaznělo (a bylo zdůrazněno) něco velmi důležitého: neuskutečněná idea „Země jako vodič akustické resonance“: to je to médium, které chybí; kafe a cigára jsou jen pokusem o nouzové polovodiče. Po deváté: cože? čaj? tak tedy fanynka bez tváře místo obsluhy; k věci: jasně, mohu tě milovat, neznámý příbuzný, jen ať se s tebou nemusím stýkat; jak v určitých situacích nemáme odvahu k prostému „ano-ano“, „ne-ne“; a jak je těžké říci „ne“, aby to znělo jako „ano“; a jak se může karta obrátit; takže: kdo to nakonec „už musí jít“? (Pěšák, který sotva opustil základní pozici s pěšákem, který dosáhl posledního pole; v průběhu hry se ale ukáže, že teprve stojí před ním, zatímco ten první na něj mezitím dokráčel a odbíhá.) Po desáté: pomalu mi to začíná docházet; čaj versus kafe, bylinky a canabis versus tabák; ono to jde postupně někam; ale kam? delirium; ale čí? přijde ghost? sotva, když tady jako strašidlo obchází krotitel duchů; dáme šachy? jsem velmi zvědav, co přinese poslední scénka. (Dva černí jezdci jako jasný protipól úvodních jezdců bílých, s explicitními odkazy; stojí na svých pozicích, vzájemně kryti před novým bílým jezdcem.) Po jedenácté: Návrat ke kafi (které ovšem za nic nestojí). A je to tady: Země jako vodič akustické resonance; zároveň však zbrojnice, o pauze dvě minuty před smrtí. Číšník byl nedávno nahrazen fanynkou, po níž přišel krotitel duchů; teď už jen uklízečka v pozadí vytírá podlahu. Ani jsme si nestihli nic říct. (Pat – král není v ohrožení, ale nelze nijak táhnout. Partie končí bez vítěze; na obou stranách remízy pachuť porážky. Jdu si dát šluka.) Rozličné poznámky: I. jeden z mála filmů, jehož součástí jsou závěrečné titulky. A ty z něj dělají velmi příjemnou záležitost „pro kámoše“. II. Snad je to tím, že jsem Evropan a ne Američan: ty kavárny mi většinou nijak útulné nepřipadaly a hlavně jsem cítil silný diskomfort z těch bezcharakterních šálků, z nichž se popíjelo. A ťukání kafem? Tak to jsem vůbec nežral... /// Komentáře: Radko, Ony. () (menej) (viac)
Reklama