Dvouproudá asfaltka

Kam zmizla tá energia (Ladislav Klíma uvádza aj eneržija), čo bola vo vzduchu až do konca 60. rokov? Nevedno. Zákony vetra sa postarali. Do konca 70.rokov 20. storočia ostal z predpolia revolúcie vedomia ľudstva len opar. A ten smrdí často pripáleninou, vzniknutou zmutovaním ideálov, postavených na láske a solidarite, mieri a spolupráci. Ale človek je adaptabilný tvor a zvykne si. Mutácie prebehli zmiešaním s inými šmačkami: agresiou a mocichtivosťou, neukojenými megaambíciami, márnomyseľnosťou a preceňovaním sa. S túžbou po prachoch. "Nudíš ma", povie znudená hipisáčka nadšencovi rýchleho súťaživého autopresunu hocikade po Amerike. On mlčí. A odíde ku kamošovi do plechového autiaka. Lebo hoci je možno do dievčiny zaľúbený, predovšetkým má trvalý vzťah k autu. K jazde. A rýchlosti. Tento mini hárem koníčkov vysoko prečnieva ponad nejakú šťandu, čo sa presúva zo zotrvačného vzdoru stopom. Aby spoznala, že namiesto slobodnej lásky aj pri tejto hipisáckej aktivite platí klasické ekonomické: dostala (jazdu zadara) – má dať (seba). On s technikom poruke, dlhšími vlasmi a ležérnym pohybom síce niečím kvetinové deti pripomínajú, no drogy napríklad sú už mimo ich obzor. Zle sa s nimi šoféruje a vyžadujú dlhý oddych. Čo sa im, nervne sa presúvajúc dňom/nocou jednoducho nehodí. Maximálne sa raz za čas zliať. Treba zabudnúť o čo zavrhnutím hipíctva prišli a čo namiesto neho získali: egoistickú snahu naplnenia sna o slobode. Ten je starý ako je ľudstvo samotné. Vlastne až odvtedy, kedy bolo za pomoci inštitúcií viery a moci násilne rozdelené z kmeňov do atomizovaných rodín. Ženuška by sa šikla, ale taká čo počúva. Čo obdivne jojká pri tom ako im partneri opisujú vlastnosti toho ako je ich zástupný modul na štyroch kolesách rýchly a spoľahlivý. Ako sa oň vedia postarať a tak. Ak by partnerka odoprela poslušnosť a zdieľanie raja, tak čo s ňou. Trebárs aj prevalcovať ju. Rovnako ako tú opustenú tašku, čo tu nechala namiesto seba. Ako odkaz nastupujúcim jupíkom a (v dobrom) aj pankáčom. Zberači postrehov, atmosféry a reflexie doby si pustia Monte Hellmanna. "Imidž a výkon! - o tom to celé je!", trefne skonštatuje jeden z hrdinov mantru poshipíckych ambicióznych agresorov, zrodiacich sa z ušľachtilých ideí a udávajúcich tón svetu dodnes. (26.06.2015)

Tak jsem čekal něco jako Vanishing point a dočkal jsem se akorát tak nudy. V půlce jsem to dokonce přerušil a šel radši spát. Teď jsem se podíval na ten zbytek a chce se mi spát znovu. Jinak ten vychvalovanej konec jsem asi trochu nepochopil. Hvězdičky dávám za pěkný auta. Jinak nic. (19.06.2008)

Treba sa len pripraviť na Road movie, ktorý rozhodne nejde presne podľa šablóny a ktorý sa nemusí hanbiť za nejakú béčkovosť, či podradnosť. Civilné herecké výkony, tento počin už len znásobujú. Nie som z tohto diela nejako ohromený a ani nechápem jeho kultovosť ( možno nie som v tej správnej vekovej kategórii ), ale som spokojný čo som videl, teda vzhľadom k námetu. (08.08.2020)

4/10 Takovy typicky hippicky roadmovie ovsem na zpusob Fast and Furious v hlavni roli s Chevy kontra GTO. Squely souboy, kde se netuni vselijakyma primovstikovanyma srackama, ale PORADNYM VYKONEM. Za celou dobu jsem tam nevidel nikoho s rozbrusovackou a to je dobre. Pribeh sice nic moc, ale o to prece kwetinove generaci neslo... Oates se svyma kecama je vyborny, mladici jimz davno slezly vlasy se taky daji a sebevrazedna Birdy je vazne na zabiti.... (20.12.2006)

Velmi silný dílo, který se zdá bejt o ničem, ale je krásným a výstižným portrétem Ameriky střízlivějící z opojení létem lásky. A hlavně, zcela vás vtáhne do pocitu cesty, do pocitu bejt na cestě, jejímž cílem je bejt ve věčným tichu nad cestou. Alespoň tak mi to přišlo po závěru filmu, tak jsem pochopil ten uplnej závěr, nevim sice, jestli to takhle autor myslel, možná. Neni to lehkej film, ale cesta je nádherná...O hloubce filmu svědčí třeba i to, že v něm vůbec nejsou drogy, celkem typickej a v některých případech trochu lacinej úkaz filmů z týhle doby a tohoto tématu. Drogy i všechno jinýho by totiž narušovaly tu čistou atmosféru, která filmu vládne. A zvláštním způsobem jde o lidi, který se filmem mihnou (hlavně stopaři u G.T.O.) a se kterýma jsme nějak nucený soucítit. Prostě Hellman vytvořil dílo až duchovních rozměrů. Hlavní role ztvárnily James Taylor (folkař) a Dennis Wilson (z Beach Boys), jejich filmová jediná a nutno říct, že zcela přirozená role. Warren Oates byl asi jedinej profík a jeho postava je dobře ulítlá a asi hodně nešťastná, ale to se prostě nedovíme, což je nejspíš jeden ze záměrů filmu, nebejt moc konkrétní. A Laurie Bird, hrající dívku jsoucí jak míč na vodě, krásnou a tajemnou, byla sama taky tajemstvím, v době filmu jí bylo 18, pak byla přítelkyní Arta Garfunkela, ještě hrála v pár filmech, úspěšně fotila a v asi 25 letech si vzala v Artově bytě život. Dost smutný a souznící s její postavou. Ano, Two-lane Blacktop nezáří štěstím, ale vyvolává touhu podívat se do sebe a ptát se. (15.02.2008)