Lístek do památníku

Stáří je hrozný. Příběh Ing. Kaliny, který minul svou životní lásku a po 47 letech se za ní vrací, aby jí řekl všechno, co tenkrát zameškal. Čas je neúprosný a do stejné řeky dvakrát nevstoupíš. Karel Hoger má však odhodlání zlomit moc času i své sestry Kláry, se kterou od smrti své ženy žije. Klára se ho jen tak nechce vzdát, souboj je plný emocí. K setkání s bývalou láskou nakonec ale přece jen dojde... František Filip natočil jímavý příběh o stáří, se všemi pro i proti. Sentimentální je příběh dost, ale ne zas příliš. Pokud se divák nechá strhnout příběhem a přidá se k postavám ve filmu, které též tomu znovu-setkání fandí, užije si film náramně. Věřím, že jsou i tací, které to nechytí, ale já mezi takové rozhodně nepatřím. Stálo to za to...90% (18.07.2011)

Jako ten film mám rád, Högera taky, některé dialogy jsou zvláštně nostalgické, ale celkově mi tam pár věcí vadí, a právě proto nemůžu dát víc. V podstatě se nedozvíme nic o charakteru Högerovy postavy - mám mu věřit jeho velkou lásku, na kterou celý život myslel, nebo byl vážně jen don Juan? A proč čekal tak dlouho a nepokusil se o setkání dřív? O postavě Blanky Waleské (na které je zde mimochodem skutečně znát, že měla raději ženy, než muže, nic proti, ale na jejím hereckém výkonu vůči Högerovi je toho mnoho odtažitého na bývalé milence) se rovněž dozvíme jen nezbytné minimum. Velmi se v prostřední části řeší vztah bratra a sestry a její pečovatelství, což mi trochu připomnělo Teorii tygra, ale v tomto TV filmu nakonec i přes dlouhý rozhovor a hádku opět zůstane spousta věcí viset ve vzduchu a nedořečena. Role toho kluka je mi pak už úplnou záhadou. Hezky jsou využity lokace Písku, to jo. Dokonce v náznacích je znát, oč autorům asi šlo (věčný mladík, věčná láska, nic nezaniká, jsme takoví, jak se cítíme, jsme určité spojené duše apod.), ale celkově mi to přijde nedořečené a nevyužité. (13.10.2016)

Nemám ráda romantické filmy, protože téměř vždy se jedná o patetickou slátaninu s příchutí cukrkandlu. Nemám ráda poetické filmy, neboť poezie není zrovna šálkem mého čaje. Když je nějaký film romanticko poetický, děsím se ho, neboť musí být nezáživný, blbý, nudný, trapný a kompilaci doplňují přeubohé výkony herců. Děkuji panu Hubačovi, Filipovi, Högerovi a dámám Zázvorkové a Waleské, že toto pravidlo potvrdili. Vždyť každé pravidlo prý potvrdí právě ona výjimka. Tenhle televizní film je prostě skvostný, postavený na výborném scénáři, vedený citlivou režisérskou rukou a vyšperkovaný hereckými výkony, na něž koukám jako mládě skotu na novou otvorovou výplň. (22.12.2011)

Donkichotský návrat o 47 let zpět aneb "sbírání drobků svého mládí" v podání Karla Högra. Shledání milenců a jejich užívání si okamžiku je poetické. I když retrospektivní flashbacky posun časem o půlstoletí moc nenavozují. Také postavy sestry (přes veškerou snahu Stelly Zázvorkové) a synovce příběh zbytečně rozmělňují. Zajímavý motiv stárnutí, ke kterému se Jiří Hubač vrátil v Babím létě. Osobně mám s Karlem Högrem raději Romea a Julii na konci listopadu. (16.05.2010)

90% - Nádherný příběh. Jiří Hubač to uměl napsat, František Filip natočit a všichni herci prožít. Příběh o muži, který hledal po téměř padesáti letech lásku a našel ji tam, kde ji asi nikdy nečekal. Nejdojemnější pro mě ovšem nebylo setkání dvou lidí, kteří kdysi prožívali společnou lásku (Karel Höger a Blanka Waleská), ale zpověď Kalinovy sestry (Stella Zázvorková), kterou učinila na lavičce svému prasynovci (Ivan Vorlíček), a pak její rozhovor se svým bratrem na konci filmu, kdy on pochopil. Po shlédnutí mi bylo příjemně smutno. (24.05.2015)