Insomnia

nejprve vysvětlím vlastní polohu, protože jde o potřebný kontext. prvně jsem viděl tento norský originál a přitom se těšil na Nolanův film. zjištění, že jde o jiný film téhož jména následovalo zklamání. po pár měsících jsem dostal příležitost zhlédnout Nolanovu slavnou Insomnii a po pár minutách od začátku, kdy už bylo naprosto zjevné, že jde o remake předchozího a já tudíž přicházím o všechna překvapení, jaká příběh snad mohl nabídnout, přišlo zklamání druhé. upřímně, ani původní Insomnie mě vůbec nenadchla, ale po zhlédnutí Nolanovy průměrné zbytečnosti jsem v ní některé filmové půvaby nemohl neobjevit. /// příběh je o ztrátě sebe sama ve spleti vlastních lží. policista zfalšuje důkaz, aby ochránil sám sebe před možnostmi dvojího výkladu toho, co bylo jen tragickou nehodou. zatímco původní film klade důraz na postupné vrstvení lží a pomalý a nenávratný propad pod úroveň vlastního svědomí, remake se v duchu přístupnosti filmu komukoliv pokouší tento motiv maximálně zjednodušit, jedna chyba, jedna lež, jeden následek. zatímco originál velmi znepokojivě představuje šablony 'klaďas' a 'záporák' vpravdě jako pouhé nálepky, které nejenže nemusí odpovídat skutečnému stavu, ale mohou označovat dokonce i zdánlivý protiklad, remake tuto působivou cézuru nahrazuje pouhou nicotnou relativizací skrze svědomí zpytujícího a nespavostí trpícího vyšetřovatele. mimochodem, Al Pacino v této roli podal více než slušný výkon, což je jeden z mála kladů, které bych Nolanovu remaku přiznal. oproti němu je Stellan Skarsgård amorálnější, hlouběji přesvědčený, že účel světí prostředek, je to mrákotná stvůra, budící ten dojem, že sama dávno zapomněla účel svého povolání. zato Al Pacinova postava je tragická pro vědomí svého morálního selhání, pro plné uvědomění si svého svědomí a pro chápání úlohy policisty ve společnosti právě tak jako zrádných úskalí této práce. Al Pacinův vyšetřovatel, ač se mu to nedaří, touží být ve své práci lepší, je hnán snahou po sebezdokonalení (pozitivní příklad divákovi), které odporuje jeho psychologický rozklad. to úsměvné americké moralizování bych snad i přehlédl, kdyby tak drze neprotiřečilo pravému duchu přejatého příběhu o rozdílu podstat povahy dobra a zla v realitě a v obecném povědomí. morální úpadek "hrdiny" je totiž ještě více převážen pochopitelností činu "antihrdiny", která se ukáže být bolestivě zřejmá, když se svému protivníku ve vší upřímnosti přizná a ten paradoxně zrůdný čin ve vší jeho ne/přirozenosti popíše. další vážný problém vidím při porovnání závěrů obou filmů, kde v remaku dochází k vykoupení smrtí a předání "poselství" hloupému divákovi v podobě rady: "držte se vždy vlastního svědomí", pak v originále celou tu elegii odvane vítr, stopy zahladí příliv a mnohem varovnější demonstrací svědomí je skutečnost, že by bylo jedinou doménou ozvěn tragických událostí a hrdina by s nimi sám musel do smrti přežívat, kdyby ovšem takové svědomí měl. (18.01.2011)

No, znova se na to už asi nepodívám, ale zajímavé to rozhodně je. Viděl jsem sice už americký remake, ten byl v něčem lepší (občasná koukatelnost), v něčem zase horší (přehnanější), ale jinak bych si netroufnul říci, který ze snímků je lepší. Toto je evropská produkce, a taková ta surovost, umělečtější tón, nepodbízení se, pesimismus a tak, to na tom filmu znát je, ale je otázkou, jestli je to problém nebo ne. Mně to nevadilo. (03.02.2008)

Já patřím mezi ty, kteří nedají na seveřany dopustit, ale v tomhle případě se nedá nic dělat, ale remake s Al Pacinem bylo přece jen o něco lepší. I když ta atmosféra byla tady taky hodně syrová a Stellan Skargard byl jako vždy skvělý, zpracování Christophera Nolana mně sedlo daleko víc . Velká škoda, ale já nad trojku dneska nejdu. (23.03.2013)

Syrový thriller s prakticky víc zápornou než kladnou hlavní postavou, sledující příběh detektiva Engstroma deptaného pocitem viny ze smrti parťáka. Aby toho nebylo málo trpí Engstrom nespavostí a sexuální frustrací, což v zemi věčného dne a kolem dvou pěkných žen způsobuje Engstromovi značně velké potíže. Věřím, že americký remake oproti originálu hmatatelně změknul, o to víc je ale původní Insomnia reálnější a působivější ve svém celkovém vyznění. Stellan Skarsgärd utrápeného detektiva zahrál bezchybně a opravdu mu věříte každé slovo, každé gesto, což je dobře, protože film stojí hlavně na něm. Pro mě byla výrazným kladem filmu jeho neameričnost, takže se vymyká většině zaběhnutých, nepsaných pravidel podobných filmů. Škoda jen toho slabého finále, mohlo to být na 5* (11.03.2008)

S norskými filmy se setkávám ještě méně, než s japonskými, takže asi bych si asi měl tu jedinečnou příležitost cenit mnohem více. Žel původní Insomnie tak úplně jedinečným zážitkem pro mě nebyla. Obecně moc nefandím americkým remakům cizokrajních filmů, spíše bych se dokázal označit za jejich menšího odpůrce, ale uznávám, že snad každý typ filmu může nabízet snímky různorodé kvality od mimořádných klenotů přes průměr až po úplný škvár... a v rámci amerických remaků je pro mě tím vrcholem v podobě mimořádného klenotu Nolanova Insomnie z roku 2002, která mi s ohledem na styl vyprávění oproti původní verzi připadala údernější. Norský originál na mě působil svým syrovým pojetím až přehnaně studeně, snad vzhledem na tu enormní odtažitost na mě příliš nefungoval ani jako napínavá detektivka a nevyvolal tak silný účinek, jak bych dle námětu očekával, ani jako psychologické drama. Neklidnou atmosféru se tvůrcům povedlo vybudovat, Stellan Skarsgård ztvárňující osamělého (i ospalého) detektivka s prohřeškem na svém kontě dokáže zaujmout minimalistickým herectvím obličejem, uhrančivost nechybí ani představitelovi ústřední záporní role, přesto Al Pacina s Robinem Williamsem si budu z americké verze v těchto rolích pamatovat o něco víc. Společné setkání v jedné lanovce patří určitě k povedeným scénám, ale zdaleka nemá v sobě tu působivou symboliku společného setkání na jedné lodi. [65%] (31.03.2022)