Prepadnutie vo vzduchu

"Johne, jak to děláš? Černoši, tomu bys nerozuměl." Filmy, ve kterých se rodí akční hvězdy, by rozhodně neměly vypadat jako tenhle. Wesley sice díky němu dostal šanci prorazit, ale nebýt Demolition mana, skončil by nejspíš dřív, než vůbec mohl začít. Passenger 57 možná může vzdáleně připomínat Willisovy Pasti a Seagalova Přepadení, ale kvalitou jim nesahá ani po ty pomyslné kotníky a podobně je na tom nečekaně i sám Wesley Snipes. Vůbec bych neřekl, že někdo jako on může být ve filmu tak matný a toporný, ale na rozdíl od skvělého záporáka v podobě megaslizského Payna je tomu opravdu tak. Kapitolou sama pro sebe je pak vedlejší rolička mladičké Liz Hurleyové. Nejenomže její dabérka je tak příšerná, že ji přehrává i ten malý kluk co mu má přinést vodu, ale i ona sama (i když je to teda pěkne vostrá svině) redukuje veškerý svůj herecký repertoár na to, že drží pistoli jako panna penis a trousí hlášky typu "Dáte si k jídlu šampaňké?". Mohl bych poplivat spoustu dalších věcí od televizní režie, stupidního scénáře, až po absolutně nezvládnuté souboje, ale vlastně ani nechci. Přeci jen nám tenhle film dal akčního poloboha Snipese a i ten Blade holt někde potřeboval obrousit tesáky. (06.11.2007)

Přepadení ve vzduchu bylo prvním kinoklonem Smrtonosné pasti, který přenesl boj osamělce s přesilou v uzavřeném prostoru do dopravního prostředku. Tím se - jako by v návaznosti na druhou Past odehrávající se na letišti - stalo letadlo. Následovala letadlová loď (Přepadení v Pacifiku), vlak (Přepadení 2) a hlavně další letadla (Air Force One a volněji Con Air a Boeing 747 v ohrožení). Přepadení ve vzduchu bylo také po nenápadném koketování s akčním žánrem (Král New Yorku, Říše drog) prvním pořádným akčňákem Wesley Snipese, který si následně zábavně zazáporařil v Demolition Manovi a pak sekal jeden akčňák za druhým (Vlak plný peněz, Šerifové, Blade, Umění boje...) až skončil na videu (loni na podzim se ve videopůjčovnách objevily hned čtyři jeho nové tituly v jediném měsíci). Bruce Payne baví jako šílený terorista s aristokratickým vystupováním a mistr vedlejších rolí Tom Sizemore taky párkrát zahláškuje. Moc se nepředvedl do té doby jen televizní režisér Kevin Hooks - film je až televizně strnulý a sterilní, výjimkou budiž pár pěkných zpomalených záběrů. Kvalitativně bych ho přirovnal k Hyamsově pozdější Náhlé smrti, přičemž oba filmy má dost rád. Jinak marketingové cizopasení českého distributora na popularitě o dva měsíce staršího Přepadení v Pacifiku mi připomnělo podobný pozdější případ a sice Nebezpečnou Rychlost a Nebezpečné pády. Ty šly do kinodistribuce taky krátce po sobě a stejně jako žádné z Přepadení nemá v originálním názvu slovo Přepadení, tak ani Rychlost a Pády nemají v originálních názvech slovo Nebezpečné. (11.02.2006)

Poměrně dobrý a v dnešní době stále přijatelný akčňák. Sympatické béčko, které sice na počátku devadesátých, ale natočeno ve stylu osmdesátých let. Spoustu přestřelek, honiček, hlášek, nechybí ani neohrožený hlavní hrdina, odporný záporák, krásná (i když zlá) dívka a spoustu dalších stylových atribut. No, je pravda že někteří herci jsou toporní (prostě béčkaři), o uvěřitelnosti by se dalo diskutovat, ale k flmům jako je tento a k podobným přistupuji tak trochu nostalgicky. (11.02.2006)

No, tak rozhodně jsem viděl lepší filmy s Wesley než tento, Bruce jaksi moc neznám a ani jej nevyhledávám takže ohledně mne nebyl zas tak špatný ale nevím proč, připadalo mi že dost přehrává než hraje, film byl velice průměrný, pro některé až podprůměrný, hlavním plusem filmu je Wesley a to že film má jenom hodinu a čtvrt nato jaky má scénář a jeho provedení, kdyby ve filmu nehrál můj oblíbeny Wesley tak bych mu dal snad i jen 2 hvězdičky (24.12.2011)

Délka filmu je to nejzvláštnější. 84 minut je věru zajímavé číslo a ideálně vyhovuje rozehrané partii klaďase Snipese a rádoby drsňáka Paynea. Akce je překvapivě rychlá, dynamická a osobní souboje dobře zvládnuté. Stereotypu zabraňuje i časté střídání lokací, takže jednolitost Die Hard, nebo Under Siege nečekejte. Nesmí chybět však řada nesmyslů a logických kiksů, ale pokud je člověk ochoten akceptovat jisté minely a brát Passengera 57 jen jako žánrovku let devadesátých, kde se slovo "realita" nebralo zase až tak vážně, nebude určitě znechucen. (12.09.2007)