Nedeľa vo Ville d'Avray

Občas narazíte na film, u jehož sledování víte hned od začátku, že happy endem rozhodně skončit nemůže. Snímek Neděle ve Ville d'Avray je jedním z ukázkových příkladů. Pozvolné, pomalé sbližování bývalého válečného letce Pierra a malé Françoise (Cybèle), jíž se otec zřekl, se během filmu přeměňuje v pevné pouto. Oba (anti)hrdinové si připadají jako vyděděnci společnosti, utíkají od reality a vytvářejí si vlastní svět, který se ale zhroutí jako domeček z karet a lusknutím prstu je idylka ta tam... Velice pochmurný a v pravém slova smyslu (umělecký) film, který stojí za zhlédnutí. (13.12.2007)

Film, který mi občas připadal zmatený jako hlavní hrdina. Ale ten jeho častý mírně somnambulní výraz přerostlého dítěte byl přesvědčivý. Pokus o návrat do dětství (byť nepochybně idealizovaného) jako útočiště ztrápené mysli občas funguje (jak dokládají knížky jako Babička či Bylo nás pět). Proto to hrdinovo porozumnění opustěnému děvčeti (výkon její představitelky je hodně působivý). Žádný pedofilní podtón bych zde nehledal. Ostatně ten nakonec hledali a našli samozvaní Cybèliini ochránci, kterým ovšem jinak byla zcela lhostejná. No, možná je ten příběh trochu moc vyspekulovaný, takže jde spíše o takovou obrazově vytříbenou pohádku se smutným koncem. (28.08.2014)

Ó jak podiv(uhod)né mohou být cesty lidské psýchy... Jaké může být pouto dvou osudem traumatizovaných osamělých bytostí - dětinského muže s amnézií a násilnickými sklony a poněkud dospěle přemoudřelé a přecitlivělé holčičky bez rodiny? Uprostřed nechápavého nechápajícího povrchního světa konformní maloměšťácké společnosti? . . . Škoda jen, že v případě tohoto filmu (tak nějak nevyrovnaného - tak jako duše hlavních hrdinů) místy zbytečně převažovala zvláštně poetická (ve fatálním závěru pak až patetická) složka nad ryzí realitou, čímž d.m.s.n. právě tím ovšem ubrala příběhu trošku zbytečně na síle a uvěřitelnosti... Co ale vytknout ryze vizuální stránce tohoto téměř půlstoletí starého snímku? . . . A tak s notnou dávkou tolerance k formě i obsahu nakonec rád dám plné hodnocení. Protože z ryze lidského hlediska - po odmyslení si oné dobové artistnosti - jde o vynikající a příběhem silný film... - - - P.S. Nu ano - a taky mám rád ty staré poválečné černobílé (nejen) francouzské snímky, možná i pro tu trošku dnes už nemístné artistní poetiky... ;-) - - - - - (Poprvé viděno v hluboké pochmurné zimní noci 6.1.2009 na ČT2, komentář zde jako třináctý - 6.1.2008) (06.01.2009)

Divný muž potkává divnou dívčinu, které vůbec divný nepřipadá. On má trauma, výraz psychopata a pohlednou přítelkyni. Ona má názory dospělé ženy a zálusk na plechového kohouta na špičce kostelní věže. Dvě zbloudilé duše nachází společnou řeč a když jejich neortodoxní přátelství přeroste v cosi víc, film tragicky končí. Ani geniální kamera Henriho Decaë a přinejmenším pozoruhodný výkon malé Patricie Gozzi (v době natáčení dvanáctileté) mi neumožňuje potlačit trpkou chuť z této francouzské langusty. Obě postavy se chovají divně, nevěřil jsem jim. Nevěřil jsem, že nejsou pouhými loutkami, jež mají plnit konkrétní režisérův záměr. Vše bylo příliš teatrální, o efektu, nikoliv o smyslu. 60% (14.12.2007)

To je těžké. Silný závěr dělá najednou ze vztahu hlavních hrdinů něco, co jsem po většinu pozvolného plynutí filmu jen tušila a usilovně se snažila pocítit. Záběry sice hezké, ale dialogy (nic moc přirozeného, řekla bych) a důvěrnosti mě nechávaly naprosto chladnou. Zkrátka, splynutí duší "Kdybych umřela, taky bys umřel?" mě dokáže rozsekat, ale příště bych prosila sekat intenzivněji. (14.12.2007)