U nás v Kocourkově

Sice se na filmu trochu podepsal zub času, ale i tak se stále jedná o vtipnou satiru společnosti a politiky. A jako u většiny takových satirických pohledů, je i tato stále aktuální a stále nám něco připomíná a připomínat také bude i v budoucnosti. Protože všechna schémata v chování a jednání lidí a jejich pohnutek a ambicí jsou víceméně neměnná. Volitelný je pouze čas a prostředí. Hlavní postavou je Ferdinand Kaplan vulgo František Jalovec (poměrně mladý a již dobře stavěný Jan Werich), protestní polykač rozličných předmětů a oběť justičního omylu. V neuvěřitelném běhu zlomyslného života je vržen až na samotný vrchol malého městečka. A on si všechny ty opojné momenty užívá s náležitou radostí a osobním zadostiučiněním. Z dalších postav: pytlák Jalovec (Jindřich Plachta), kterému každý rozumí i nerozumí, ctižádostivý politik Adam (Jaroslav Vojta), starosta na věčné časy, holič Ludvík Ešpandr (Václav Trégl) se svým pohřebním posláním, vdavek chtivá vdova Nykysová (Zdeňka Baldová), její syn, doktor práv a filozofie Nykys (Ladislav Pešek) a jeho tragédie lásky, Nykysova láska Blaženka (Maria Tauberová), starostova dcera, cirkusová umělkyně Lily (Světla Svozilová), přísný ředitel věznice (Jaroslav Marvan), náruživý a závistivý stěžovatel a neúnavný pisatel anonymních dopisů Macourek (Ferdinand Jarkovský), nešťastný trestanec (Stanislav Neumann), a dvojice detektivů (Jaroslav Průcha a Jan Richter), kteří jsou na stopě uprchlého trestance číslo 1313. Ambice, mocichtivost, neschopnost, závist a jiné nepříliš kladné lidské vlastnosti jen tak nezmizí. Tato příjemná a zábavná satira, která nám tyto nešvary hravě připomíná, tu naštěstí také zůstává. Nevadí, když je člověk uprchlý trestanec, i tak může dojít člověk až na vrchol svého profesního života, nebo udělat kariéru v politickém prostředí, či turistickém ruchu. Se zdravou drzostí nejdál dojdeš! (08.12.2015)

Werich ako mladý je úplne na nespoznanie, aspoň pre mňa, keď ho poznám len z novších povojnových filmov. Táto satira na voľby, volených zástupcov ľudu alebo pochlebovačstvo bola aktuálna vtedy a je aj dnes 70 rokov od vzniku filmu. Ani po tých rokoch film nestráca šťavu, samotný Werich jej dodáva habadej. Zdržujú len niektoré melancholické pesničky, ale Werichove Šaty dělaj člověka, to sa tam mimoriadne hodilo. Keď zohľadním rok vzniku filmu a aké boli vtedy filmárske možnosti a požiadavky, jednoznačne zaokrúhlim nahor. –––– Já žiju jen proto, abych umřel. A měl krásný pohřeb. (07.02.2015)

„Pamatujte si, že lesní pych je zločin jako každý jiný!“ - „Svatá pravda. Ta flinta mě mrzí…“ - „Noo, vidíte.“ - „…takovou už neseženu.“ Zdařilá satira, ale snad ještě lepší komedie. Ryje do politiky, avšak i obecně smutných faktů („Dyť študie dnes nic nenesou. Dnes je to jedno, 2 měšťanky nebo fakulta. Hlavní je mít velkou hubu, široký lokte a umět se vohánět.“), a to dost trefně. Přitom má místo i pro klasické (a vtipné) dialogy, zábavné výstupy a prostor dostává celá řada výborně napsaných postav. Werich polykající jen švýcarské stroje vládne, ale dobří jsou i Tréglův holič čekající na pohřeb, vdavek chtivá Baldová, Plachtův labužnický pytlák, Peškův přecitlivělý doktor, či třeba Neumann toužící po své cele. Škoda hluchých míst (a nudných průvodů), celkově dávám solidní 4*. „No tak neplačte a nevěšte se kvůli Blažence, a kvůli nikomu se nemusíte věšet…ale když se chcete pověsit, tak se nevěšte na dveřích, člověče, tak du do přírody, slunce, voda, vzduch! Tam se voběsím na stromě, je tam vzduch a prostor. Více vkusu, kamaráde!“ (06.10.2019)

V bohaté a nevyrovnané tvorbě režiséra Miroslava Cikána patří KOCOURKOV k té lepší části jeho filmové práce. Na gogolovské rovině o nepravém revizorovi tu autor předlohy, spisovatel Karel Poláček, rozehrál satiru na maloměšťáctví, jen s tím rozdílem, že revizora vystřídal nepravý hrdina. Ač původně uprchlý zločinec, stává se trestanec Kaplan starostou města, pro něhož je – ironicky nadneseno – vlastně dočasným požehnáním. Jan Werich v hlavní úloze tu znovu potvrdil své vzácné komediální nadání, smysl pro výrazný gag a suchý humor, schopnost zdůraznit myšlenku vtipnou pointou. Werichův výkon v tomto filmu je přímo exemplární ukázkou hereckého humoru, opírajícího se o soulad mezi vnitřní a vnější komikou a nezdůrazňující zbytečně vnější projevy, často silácky nadnesené. Werich se tu poprvé na filmovém plátně objevil v samostatné sólové roli bez svého spolupracovníka Jiřího Voskovce, jeho absenci však vyvažuje přítomnost Jaroslava Ježka, který je autorem hudby k legendární písni Šaty dělaj člověka. Ve vedlejších rolích se objevila řada populárních osobností, z nichž nejvýraznější je zřejmě Jindřich Plachta coby vášnivý pytlák Jalovec nebo Václav Trégl jako svérázný holič Ešpandr, který žije pouze myšlenkami na vlastní pohřeb. Nebylo by však spravedlivé, kdybych se ve výčtu kvalit tohoto filmu nezmínil o autorovi námětu Karlu Poláčkovi. Tento vynikající spisovatel, humorista, karikaturista a žurnalista měl rád vůni filmového světa a jeho literární předlohy se brzy dočkaly velkého úspěchu i na stříbrném plátně. A kdo by v Čechách přece jen nevěděl, kde se nachází Kocourkov, stačí navštívit nejbližší městský úřad. (04.10.2008)

Neuběhlo příliš mnoho času a na české stříbrné plátno opět vstoupilo Revizorské téma. Nejde rozhodně o žádný propadák, avšak Revizorovi, v kterém exceloval Burian, šahá... no, možná po pás. Břit svého vtipu natáčí směrem podobným, na nepěkné lidské vlastnosti jako lakomství, mocichtivost, pýchu, neschopnost, řitní alpinismus a samozřejmě i proti politickým poměrům... Párkrát provede několik zdařilých výpadů, avšak značnou část ustupuje pod tlakem různých prvorepublikových nezbytností, které ústřední téma i film jako celek rozmělňují. Jednak je to prvorepublikově všudypřítomný motiv svatby, druhak komická postavička "smyslem mého života je funus" (zapadá sice jakž takž do tématu, ale pro změnu trčí z děje) a mnohé další. Filmu chybí i sevřenější děj, takže věty pronášené Werichovým vězněm 1313, třebaže mají v sobě vtip, to jest humor i myšlenku, nelemují děj jak patníky cestu, ale jsou rozházeny po okolí jak na nějakém staveništi. Prvorepublikové filmy jsou navíc i vůči tomu, co se snaží kritizovat, hodňoučké. Lidská malost tak neutržila šrámy, nýbrž pouhé přátelské pošťouchnutí. Nemotorné pošťouchnutí. Slabé ***. (17.02.2009)