Mezihra

"Jde o skutečnou mezihru, přestávku v nudě monotónního života, plného obludného a směšného obdivu ke konvencím," řekl tvůrce scénáře Francis Picabia. Krátký film natočil po svém debutu PAŘÍŽ SPÍ René Clair a uplatnil v něm prvky dadaismu, který už byl tou dobou před svým zánikem. Přestože je tato inspirace přiznaná (mj. ve filmu vystupují slavní dadaističtí umělci Man Ray a Marcel Duchamp), o dadaistické vyznění se vedou spory. Film totiž nepůsobí zcela samoúčelně a má i jistou dějovou linii. Clair využívá již ve své rané tvorbě typické prvky svých pozdějších snímků, lásku ke komice, poetičnost a fascinaci pohybem.
V první části vidíme Picabiu a Erika Satieho (tvůrce hudby) při manipulaci s dělem, z něhož je nakonec vystřeleno. V další pak dva šachisty, jimž hru překazí vodní příval. Vše vrcholí v desetiminutové honičce truchlících za pohřebním vozem. Z převržené rakve nakonec vylézá živý eskamotér, který je nejspíše poctou G. Méliesovi. Děj je vázán asociativním střihem na základě podobnosti obrazů na plátně, což má posílit dojem hravosti.
Snímek byl poprvé promítán jako skutečná mezihra Picabiova baletu Zrušené představení a velké překvapení způsobil také na matiné avantgardního umění v Berlíně v roce 1925. Obnovené premiéry se pak dočkal roku 1974 v Cannes. (Hwaelos)