Nicholas G. Winton - Sila ľudskosti

Na dokument až moc dojemné, což si většina odmítá přiznat. Pět hvězd pak není ani za vysokou kvalitu dokumentu, (o níž nikdo nepochybuje) ale za činy, které Winton vykonal. Dialog pamatováček: "Ten, kdo vděčí panu Wintonovi za svůj život, ať si prosím stoupne." Hodnocení: 90% (09.12.2011)

Pod pojmem dokument jsem si vždycky představoval snímek, který podává pokud možno naprosto objektivní zprávu nebo svědectví, přičemž se nesnaží hrát na emoční strunu člověka, aby zvýšil subjektivně kvalitu samotného dokumentu - jak způsobem podání, tak i citovou hudbou užitou na vhodných místech - ve filmovém trháku určitě na patřičných, ale v dokumentu...? Samozřejmě si musíme také upřímě říci, že by snad jen naprostý filmařský antitalent dokázal natočit dokument s takovým silným a dojemným námětem tak, že by z toho vyšlo něco nehodné ani hodnocení. Neříkám, že se mi dokumet nelíbil, to ani náhodou - scéna shledání sira Wintona s jeho "dětmi" je skutečně velmi silná, ale jako celek dokument ani zdaleka nedosahuje mých (možná přemrštěných?) očekávání. Více jak 4* dát nemohu, nadruhou stranu nedám ani méně. (25.11.2008)

Velice pěkný dokument o jednom velkém člověku a "jeho dětech"! Přitom jsme se o tomto příběhu ani nemuseli dozvědět, kdyby Nickova manželka nenašla při úklidu na půdě jeho scrapbook. V závěru, při záběrech z reality show To je život, mi vždycky zvlhnou oči při tom, jak zachráněné děti vstávají. (27.05.2011)

Přestože za války bylo mnoho dalších lidí, které zachránili či pomohli zachránit lidské životy (Wallenberg, Pesev, Schindler aj.), je příběh Nicholase Wintona výjimečný. Winton nebyl členem žádné skupiny, zmocněnec vlády, bojovníkem za lidská práva, atašé či vlivný podnikatel aj. Z tohoto pohledu jde o "prostého" člověka, jemuž "pouze" nebyl lhostejný osud dětí v Československu těsně před zahájením druhé světové války, a to až při celkem náhodné návštěvě Prahy v roce 1938. Vnímám dokument v základních dvou rovinách - z pohledu příkladného, hluboce lidského, nezištného a skromného přístupu a chování jednoho člověka, který se rozhodl nečekat, až někdo něco udělá a vzal osud téměř 700 dětí do svých rukou. Současně je obžalobou zbytku světa, který odmítl přijmout děti z okupovaného Československa a tento čin bezesporu patří k nejtemnějším skvrnám 20. století. Pouze Británie a Švédsko poskytly svou pomoc. Například USA odmítlo přijmout uprchlíky s odkazem na dané kvóty. Skutečností byly blížící se volby, ve kterých chtěl Roosevelt uspět, ale dobře věděl o protižidovských náladách u amerického obyvatelstva a nechtěl tak zmařit své politické cíle. Je tohle lidskost? Druhou rovinou je pohled rodiče, který je schopen pochopit pouze ten, kdo má malé děti. Tato část dokumentu mě hluboce zasáhla. Neumím si představit, že bych zítra odpoledne měl vzít svou téměř dvouletou holčičku, posadit ji do vlaku s vědomím, že ji již nikdy neuvidím a doufat, že někde v dáli bude někdo, kdo se o ni bude starat, je pro mě i v této naštěstí teoretické rovině jednoznačně nepředstavitelná. Co museli prožívat rodiče na Wilsonově nádraží, muselo být peklo na druhou. Fakt, že až v roce 1988 vyšel celkem náhodou čin Nicholase Wintona "z půdy na světlo" (1938 - 1988), neboť on o tom neřekl ani své manželce, na mě rovněž velmi zapůsobil a upevnil mě v jednoznačné nezištnosti a čistotě jeho činů. Věřím, že až se naplní čas Nicholase Wintona, nasedne na svůj poslední vlak a pojede nejkratší cestou rovnou do nebe. Zpracování dokumentu mě sice vysloveně neoslovilo, ale o to vůbec nejde. Tady jde o obsah, nikoli o formu. (04.09.2009)

Silný příběh, dojemný, výborně zpracovaný. Člověk musí cítit vděk a obdiv, k někomu, kdo pouze z vlastní iniciativy, zorganizuje a zachrání několik stovek dětí, před téměř jistou smrtí, aby si to nakonec nechal jen pro sebe a téměř na to zapomněl. Setkání v tel. studiu byla emotivní smršť. Zarážející bylo, jak pouze dvě země Británie a Švédsko, poskytly azyl dětem. A jak ostatní, včetně těch, kterým lezeme do prdelí, neměly sebemenší zájem pomoci. (13.02.2013)