Karel a já

Svěží, oddechově prostý příběh s jistými výkony tehdejších hvězd - možná nejvýznamnější Dohnalova role, velký prostor pro Dítětovou, úžasné Marvanovy proletářské miniaturky, hezká tradiční Plachtova stylizace. Podskalí a fotogeničnost cihelny. "Dnes v době benzínových frkaček málokdo cejtí s němou tváří. Kašel ?" (24.12.2013)

„Milá Boženko, jsem už týden v práci a přijdu v sobotu, abych si s váma popovídal o hlíně a naší budoucnosti. Mám toho moc na srdci, ale už dnes vám mohu říci, že neznám v životě větší rozkoš, než dělat cihly!“ ...aneb kdyby nic jiného, tak ona propagace dělnické práce, připomínající tím komicky neuvěřitelným zápalem ze strany někoho z hrdinů spíše pozdější éru budovatelskou, mě tu úpřimně pobavila. Zápletka a celý film ze začátku nevypadaly na úplné terno, zaujaly mě jen příhody s Jindřichem Plachtou, třeba o nedobrovolném cestování na vlaku a hledání jeho koně. Ale když se později vedle Plachty přidali také další herecké jistoty pamětnických čs. filmů v podobě Peška a Marvana a děj zčásti jako vypadlý z romantické limonády slušně gradoval do celé série vtipných situací a propletených vztahových zápletek, vzešla nakonec z tohoto Karla (...jak se dá skloňovat ten název ve druhém pádu? „...z Karla a mě“ ? :D ) velmi slušná zábava, na kterou se i díky typické atmosféře pamětnických komedií přijemně dívalo. Ač mezi své favority z tohoto soudku si tuhle zatím úplně nezařadím. [70%] (07.10.2023)

Jedna z těch dobrých Cikánových veseloher, i když po stránce dějové i scénáristické by si zasloužila o hvězdičku méně. V nejtěžším roce našeho národa však musela být pro diváka pohlazením na duši. A především ta krásná člověčina, která se linula z Plachtovy postavy pana Šourka, pro něhož byla jeho dcera a jeho Karel tou jedinou potěchou na světě, ta člověka musí dostat. Růžena Nasková byla svá stejně jako v Tetičce nebo v Kvočně, pro film se jinak moc nehodila. Šestnáctiletá Jana Dítětová byla proti sice mladistvému, ale přece jen už třicátníkovi Peškovi poněkud mladičká, ale jejich scény na kašírované malostranské střeše si člověk pamatuje od mala. A pak ovšem poněkud trapné herectví Jiřího Dohnala a v tomto filmu i Hany Vítové, to byl skutečně spíše otřes... (04.04.2017)

Příjemná a lehká komedie s vtipem, pořádnou dávkou optimismu a snahou o výchovný aspekt. O střetu světa bohatých a chudých a jejich vzájemném působení na sebe. O peripetiích dvou mladých párů. Oni jsou ješitní a vztahovační, snaží se dokazovat svojí mužnost a žárlí. Ony jsou urážlivé a soupeřivé, vyjadřují se ve zmatku protikladně a žárlí. Božena Šourková (mlaďounká Jana Dítětová) se nechává vyhecovat vychloubačnou řečí bohatého mladíka a snahou o vyrovnání se s bohatou dívkou. Továrníkův syn Oldřich Ficek (dobrý Jiří Dohnal) se se zaťatými zuby pokouší dokázat možnost proměny z bohatého povaleče a floutka v pracovitého a užitečného muže a právoplatnou součást poctivé společnosti. Lucie Jandová (elegantní Hana Vítová) je uražena nesvědomitou a nezodpovědnou povahou svého snoubence. A kominík Vašek (dobrý Ladislav Pešek) je zmatený vším děním okolo, nerozumí mu a žárlí na všechno. Jsou zde další dvě výrazné postavy. Starý a dobromyslný drožkář Šourek (dobrý Jindřich Plachta), který nade vše miluje svého věrného koně Karla. A svérázný cihlář Tonda Fafejda (příjemný Jaroslav Marvan v netypické roli), který nad Oldřichem drží ochranou ruku při jeho životní proměně. Z dalších rolí: zklamaný a nakonec překvapený továrník Ficek (Jaroslav Vojta), rozčarovaná bohatá paní Jandová (Růžena Nasková), po odplatě toužící rybář (Eman Fiala), zmatený policejní inspektor (Vladimír Řepa) a škodolibý Oldřichův sluha František (František Paul). Základem dobrého a zdravého jádra člověka a společnosti vůbec je tvrdá poctivá práce. Idealisticky optimistický názor! Kéž by to byla pravda! (17.12.2015)

Období normalizace a protektorátu má plno významových paralel a styčných bodů, jedním z nich je fakt, že ony pohnuté doby přály vzniku filmových komedií, bylo důležité mít alespoň na pár chvil možnost někam utéci z šedivého bezčasí reality. V roce 1942 (tedy těsně po období heydrichiády) velezkušený režisér Miroslav Cikán natočil komedii skutečně maximálně únikovou, sentimentálně bezstarostnou letní veselohru, kde ani náznakem není nastíněno nic z pozadí pohnuté doby vzniku. Stejně jako v 70. letech i tady hraje skoro celá dobová herecká špička, v níž ale dominuje rozverný Jindřich Plachta v roli drožkáře Šourka (komediálním vrcholem jsou jeho promluvy s koněm Karlem), a stejně jako za času normalizace i tady je, tak typicky pro český národ, poukázáno na nefunkčnost národních elit a coby jádro národa je tu prezentována manuálně pracující vrstva obyvatelstva. Ta nezkažená ryzí povaha obyčejného člověka je to, co nás ochrání před zhoubným vlivem zvenčí a co má trvalou hodnotu, ale to už tu známe od dob národního obrození a Panklovic Babičky... (zajímavé je také zamyslet se, proč zrovna tenhle film tehdy němečtí okupanti dovolili realizovat a jak moc k tomu přispělo ideové vybavení díla, v němž Češi jsou interpretováni coby budoucí dělníci Evropy...) (05.07.2011)