Vlčí bouda

Tento film jsem poprvé viděl v útlém dětství, kdy jsem u něj umíral hrůzou. Dodnes se mi daří v duchu evokovat jisté reminiscence záchvěvů děsu, jehož do mé mysli tehdy zaneslo zhlédnutí tohoto nevšedního českého snímku (pocházejícího mimochodem ze stejného roku, kdy došlo k černobylské havárii). Nové zhlédnutí Vlčí boudy po letech u mě přináší naopak nemalé rozčarování až zklamání - a po jakémkoli strachu ani stopy (snad vyjma obdivu k "strašidelným" úvodním i závěrečným titulkům, za které by se nemusel stydět ani Lars von Trier - ostatně jeho titulky z Antikrista i Melancholie jsou těm z Vlčí boudy velmi podobné). Asi největší slabinou tohoto filmu je herecké obsazení - kromě famózního Macháčka se sice ve filmu ještě mihne několik dobrých herců, ale naprostá většina ostatních hereckých výkonů je strašlivá, (ne)herci chaoticky tápou ve svých rolích (které jsou spíše jakýmisi archetypy, než psychologicky propracovanými figurami) a tíhnou povětšinou k přehrávání, nemluvě o jejich naprosté neschopnosti srozumitelně artikulovat (spoustě filmových replik většiny postav je skutečně velmi špatně rozumět, což je pro mě zcela nepochopitelné). Odmyslím-li si svoji averzi k děsivým hereckým výkonům a protivné kameře Jaromíra Šofra (strhávající na sebe zbytečně pozornost), pořád mi tu zůstane nevalný dojem z režijně poněkud nezvládnuté moralitky, kterou vnímám v první řadě jako tvůrčí gesto symbolické zhrzenosti Věry Chytilové z předchozích let normalizace, kdy měla dlouhá léta zakázáno točit a její snímky z nové vlny se nepromítaly. Co je pro tento film příznačné? Vlčí bouda svým pochmurným vyzněním jednak spadá do podobné celospolečenské atmosféry druhé půli 80. let, kterou zachycuje například jiný český film z té doby "Zvířata ve městě" (z r. 1989). A jednak nechá nutně při sledování v mysli vytanout asociaci s proslulým stanfordským vězeňským experimentem P. Zimbarda z r. 1971, který Chytilová zřejmě znala, byť ve Vlčí boudě jde spíše o pokus o alegorii na stav tehdejší hluboce demoralizované a celkově pokleslé společnosti v éře končícího komunistického totalitarismu. Současně je to snímek, na který lze v jistém smyslu i pohlížet jako na výrazný kontrapunkt k (o 4 roky mladšímu) filmu "Sněženky a machři", který rovněž sleduje generační konflikt mladého kolektivu a starších vedoucích v horském prostředí, ale na rozdíl od Vlčí boudy je to je v podstatě čistá komedie (zatímco Vlčí bouda žánrově osciluje kdesi mezi hororem a psychologicko-dramatickou sci-fi). Vlčí boudu dnes v první řadě vnímám jako svědectví své doby a v tomto smyslu pořád stojí za vidění, byť vkusu většinového diváka bezpochyby lépe sednou ty zmiňované Sněženky a machři - Chytilová je na průměrného čecháčka příliš filosofující tvůrce, a obávám se, že Vlčí bouda by (při povrchní recepci) už dnes mohla vyvolat nanejvýš tak úsměv z dobových kostýmů, účesů, či Kocábova pokusu o dramatickou hudbu. (26.04.2012)

Na Vlčí boudu jsem se těšila, protože Chytilová, horor, mimozemšťani, horská chata ve sněhu, to mi nějak nešlo dohromady. Kde jsou vztahy, ženské, chlapi? Ale kuš s nimi, tohle je sice úplně jiné, ovšem dost dobré. Výborně vybudovaná sugestivní atmosféra, hororové prvky, mimozemská hudba, strach, ale i naštěstí ne moc čpějící moralita. Naprosto jiná Chytilová, až vás to překvapí. Zato si ale tento film určitě zapamatujete. (03.04.2012)

Kdyby mi příběh tohohle filmu, kde navíc vystupují zjeména teenageři, vyprávěl, nikdy bych neuvěřil o jak dobrou záležitost se jedná. Mimozemštani na lyžáku opravdu neslibují inteligentní podívanou, ale opak je pravdou. Chytilová dokázala s přehledem natočit kvalitní horor. S přihmouřeným okem by se dalo napsat, že Vlčí bouda je takový malý český Shinning. I zde jsou hrdinové odříznuti od zbytku světa a i zde se podařilo navodit solidně tísnivou atmosféru bezbranných lidí v solidním průseru. Nikdy bych neřekl, jak děsivé mohou být záběry na nabývající led, či kamera tápající sněhem. To vše funguje i díky výtečné zvukové a hudební kulise. V české filmografii se moc horotů nenajde, ale tenhle jeden vydá za 10 amerických. (26.10.2009)

Jak už jsem určitě několikrát zmiňoval, mám v oblibě děje (týká se to samozřejmě nejen filmů, ale i knih) odehrávající se v nějaké formě izolovaného prostředí, ve kterém autor vytvoří jakýsi vnitřní svět. Toto kritérium splňuje Vlčí bouda dokonale - poněkud zašlá horská chata je pro režisérku ideálním prostředím k vytvoření požadovaného mikrosvěta a zárověň dává k dispozici působivé zimní scenérie, které s hravou živostí snímá příjemně neukázněná kamera. Zvukový doprovod je poťouchlý, ale výtečně koresponduje s obrazem. Herecky dominuje samozřejmě Macháček, ale ani někteří mladí herci se rozhodně nemají zač stydět a povětšinou jsou dobře vybráni i typově. Velmi originální svěží dílko kombinující žánry jedinečným způsobem (řekněme od mysteriózního horroru, přes psychologicko-sociální drama, až po teenagerovskou komedii). Nosná myšlenka obětování jednotlivce kolektivem je zde přes (nebo snad díky ní?) záměrnou trivializaci značně působivá, zdůrazněná v několika klíčových rovinách (Macháčkův výraz je roztomilý, když odmítá nabídku jednoho z chlapců, který zvažuje obětovat sám sebe: pravý výraz sociálního inženýra (lhostejno zda mimozemšťan;)), který se lekne, že se některá z ovcí přestane chovat jako správná ovce a jeho konstrukt se zhroutí jako hajzlík z karet). Ojedinělá a dle mého názoru nedoceněná perlička českého filmu. (06.04.2008)

Sněženky a machři over 9000. Chytilka mi prostě nějak vypíná kritickou část mozku, takže jí sežeru i to, když mimozemšťan s indulonou na ksichtě ryje držkou ve sněhu a rozdává nesnesitelným zrůdičkám morality jak ze základky. Je to tak strašný, až je to geniální. A pokaždý lepší. P. S. Jakýkoli výskyt v TV programu je fatální šrapnel, jelikož to při náhodném přepnutí už nejde nedokoukat. (29.11.2013)