Sedmokrásky

"Nikdo nic nechápe." "Nikdo nás nechápe." Marie a Marie vravia pravdu, ani ja im vlastne nerozumiem a nechápem ich. Hlavne nechápem režisérskemu zámeru Věry Chytilové z pohľadu na film ako celok. Jednotlivé zložky sú zaujímavo usporiadané, nápadité a majú tendenciu baviť a zaujať umeleckým aspektom. Jedným z hlavných princípov, ktorými sa Chytilová v príbehu o dvoch skazených, skazených, veľmi skazených dievčatách (vílach?) dovedeného ad absurdum drží, je funkčná estetika škaredého. Kontrast medzi tým, čo vidíme a barokovým gýčom, s akým sú pojatí anjelici Marie a Marie, barokovou hudbou pražského orchestra a barokovým prostredím sály zo slávnej scény v závere filmu je až zarážajúci. Problém je, že film mal svoj význam v kontexte doby, ktorú Chytilová divákovi nepribližuje; s dekadenciou sa vyhýba rámcovaniu a jediný motív filmu, relatívne vzatý za slovo ako politický, je provokatívna rebélia a zhýralosť. Hra s vizualizáciou (teda kamerou, farebnosťou, nasvietením či filtrami), hudbou, zvukmi a rytmikou vo filme je patrná a bije do očí. Žiaľ až natoľko, že miesto obdivovania nadčasovosti a technicko-umeleckého skoku dopredu, popri ktorom všetko ostatné pôsobí zastaralo, je táto fraška o morálke s prvkami nemej grotesky a surrealistických filmov Luisa Buñuela alebo Maye Derenovej skôr materiálom potenciálne vhodným pre privodenie epileptického záchvatu. Účinok pre mňa preto, nech je tento počin akokoľvek ojedinelý a významný, ústi do prázdnoty a upustenia od pokusov o interpretáciu. Strácajú totiž pre mňa zmysel. Upustiť od zbytočného experimentovania, mohla z toho byť príjemne necudná a zvrhlá letná komédia. Chytilová vedela aj lepšie. 65% (23.05.2014)

My máme Sedmikrásky, Francouzi Célina a Julie si vyjely na lodi a Američani Thelmu a Louisu. ____ Není pod sluncem slova, jehož více nenávidí šosák, než toto schoulené, vzdorovité, záhadné a zavilé jméno: experiment. Proč vlastně v 60. letech vznikaly, jaké byly okolnosti? Inu, prý tomu nahrávala liberalizace tehdejšího režimu, objevení Bohumila Hrabala, signály ze zahraničí (francouzská nová vlna, neorealismus), kritická odezva na schematismus let padesátých apod. Já vidím ještě jeden důvod, zamlčený a mnohem zásadnější! Tehdejší generace filmařů se zhusta – Forman, Vávra, Chytilová – rekrutovala z lidí, jež nevystudovali režii a neovládali z tohoto důvodu „řemeslo“ a klasické postupy. Proto natáčeli po svém. Kritici zavětřili a s velkorysostí sobě vlastní tomu přimkli terminus „moderní narace“ (tj. subjektivní prožívání času, otevřený konec, autonomní prostředí, individuální režisérský rukopis, nelinearita apod.) Stále šlo ovšem ze strany řady českých režisérů o projev diletantismu – povstávající z neznalosti kanonizovaného filmového jazyka –, který se za intelektuální hru s divákem pouze vydával – třebaže takový Forman se z dokumentární roviny přesunul k excelentním dramatům (trochu kuriózně chápeme přízvisek „formanovský styl“ coby autorský rukopis pro ony dokumentární začátky, sic je zřejmé, že se Forman mnohem více nadřel a do filmů zasahoval, když pracoval v Americe). U Chytilové je v Sedmikrásách až markantní, jak uměle vytváří spontánní situace, jak racionálně manipuluje s barvou a střihem, aby dosáhla nekonvenčního tvaru, stále dokola tímtéž postupem (Sedmikrásky jsou ve své podstatě velice logicky uspořádané dílo a je to dané právě tím mechanickým způsobem, jimž jsou hnětený), a jak naopak nechává vystupovat improvizaci a adaptaci tehdy, kdy se jí nedostává invence, o je to o to nestoudnější, oč takový Kubrick valnou část Vesmírné odysey natočil bezděčně pod vlivem LSD (zeptejte se kohokoliv po silné dávce LSD, aby vám odvyprávěl, co viděl a zažil, a zmerčíte s 2001 mrtě analogií). Tvrdím, jinými slovy, že vytvářet umění není totéž, co vyrábět umění. (17.03.2009)

Když jsem se s filmem setkal poprvé, po deseti minutách jsem to vypnul, protože mi ty dvě hrdinky lezly brutálně na nervy a neuvěřitelně mě sraly. Po čase jsem se ale rozhodl, že těm třem holkám (Chytilová, Marie a Marie) dám ještě jednu šanci. A nakonec jsem jim i přišel na chuť. Obě hlavní představitelky si natáčení zcela určitě užívaly, což se promítlo i do celkového vyznění filmu. Jen mi trochu připadá, že počáteční zkaženost obou děvčat, později již eliminovaná jen na marnivost a obžerství, čím více se blížil film k závěru slábla a slábla a divák si je zamilovával více a více. Což je, myslím, ke škodě filmu. Ale je to typická Chytilová, tak jak ji má laskavý divák rád. Možná škoda, že film, kromě dvou hlavních představitelek (chtěl bych být alespoň chvíli motýlem a ani by mi nevadilo mít srdce proklaté špendlíkem), zaujme hlavně formou (kamerou, střihem a výpravou) a ne obsahem. Jsem však rád, že jsem filmu tu druhou šanci dal. Asi ho dám ještě párkrát, abych odhalil mnohá jeho možná skrytá poselství a trochu si s holkama zazlobil. (04.01.2013)

Druhové jméno pro Sedmikrásky? Hravé. Ta hravost byla patrná na scénáři a režii Věry Chytilové i na Mariích alias Jitce Cerhové a Ivaně Karbanové. Místy přímo obrazové obžerství, které není pro konzumního diváka. A musím přiznat, že i mně se občas zajídalo, ale zase díky nápaditým a vtipným dialogům jsem se celkem bavil. Být film o deset minut kratší, možná bych byl spokojenější. Rozhodně to podobenství o hledání se ve světě, který převážně tvoří plovárna, byt, restaurace a nádraží, stojí za zhlédnutí a zamyšlení. Zajímavý komentář: krtek3. (01.02.2009)

No...Věra jednoduše strčila do kapsy všechny své spolužáky z FAMU. Jediným konkurentem, na poli originálního absurdna, pro mě zůstává Evald Schorm, se svou povídkou Dům radosti. Chytilová vidí (nejen) novou vlnu po svém. Přidala do toho barvu (občas), halucinogenní výjevy (jízda vlaku) a dvě naprosto nádherné a osobité bytosti, žijící zdánlivě v jiné realitě. Ztělesňují veškerou lidskou rozmařilost, sobeckost a podobné nádherné vlastnosti, které vidí kolem sebe. Když oni, tak proč ne my?? Povrchní nádhera přinášející zkázu všude tam, kde se objeví. I krásná sedmikráska může ničit. Kdo se pohoršuje nad rozšlapaným jídlem více než nad vybombardovaným městem...ale ona Vám to paní režisérka řekne sama. Tohle je filmový underground se vším všudy, dokonce i s civilizační myšlenkou!"My se, prosím, topíme...!" Volá dříve rozmazlené a zhýčkané, nyní zoufalé lidstvo...! (12.05.2012)