Modrý pták

Víla, která pohrdá lidskými měřítky, ale sama se chová jako poslední dohazovačka vybavená kouzelnou neschopností přiznat vlastní odpovědnost. Princezna, která je po vzoru Vinnetoua slovy jednoho desperáta smířlivá jako beránek. Král, který je, no, zkrátka i Nečas by si vedle něj mohl hrát na chlapa. Tritonka, o jejíž smysl pro humor by si jeden zlomil nohu a ani k tomu nepotřebuje leštidlo Jeronýma Alessandra Scotty. Princ Šarmán, který neměl jen říkat, že se měl raději chopit meče, měl to udělat. Snad jen kouzelníkovy činy vedou jakž takž ke svému (dobrému) cíli, i když trochu oklikou. Navíc jeho smysl pro vytříbenou mluvu má něco do sebe. Obecně dialogy jsou v téhle pohádce propracované, jen by to k nim chtělo dosadit charaktery, kterým by člověk držel palce s větší chutí. P. S. Nechť všechny rádobydrsňačky pamatují, že "tyhle křehulinky mají tužší kořínek než se zdá." :) (05.06.2016)

Teatrálně truchlící král tluče hlavou o stěnu - tu o jednu, tu o druhou, až mu kancléř nechá stěny raději vypolštářovat, čímž se do pohádek dostala vypolštářovaná místnost. Okouzlující víla Soussia a kouzelník si pohrávají s lidskými osudy, protože co po dvousetletém spánku, když vám je pár tisíc let, dělat jiného? Záhadou mi tedy je, jak čerstvě probuzené nadpřirozené bytosti mohou mít své chráněnce, které, v případě víliny chráněnky, do značné míry vychovali? Předobrá a přesladká (a nedomrlá až unylá a nudná) princezna Florina se zamiluje do kouzelníkova chráněnce a on do ní. Achich. Tím se děj komplikuje, ty trdlo, se za něj chce provdat Tritonka přece. Od toho tu je kmotřička víla, aby ve svém paláci s plastovými válci (rozumějte, křišťálová síň ozvěn) mávla proutkem .... Hlášky téhle pohádky jsou nesmrtelné, od králova sdělení, že má na truchlení skvěle vybavenou místnost a mohou truchlit vespolek, přes všechno, co z pusy vypustí nepřekonatelně vtipná Tritonka, až po plánovanou vraždu krále jeho sebeumlácením se o stěnu. Kulisy nevadí, podstatný je děj mající hlavu a patu, humor a herci a to Modrý pták má. (03.01.2012)

Nevím proč, ale tahle pohádka mě neoslovila ani na víceré podívání. Je zbytečně zdlouhavá, příběh se vleče. Jeden bod dávám za skvělou hereckou kreaci Báry Hrzánové - ta je jak z nějakého psycho hororu. Odporná a zlá, až se vlasy ježí a přitom jsem jí v duchu fandila, když jí, chudince skvělé herečce, obsadili do protirole unylou a strašně slabou Sabinu Laurinovou, které se prostě fandit nedá, kdyby se člověk sebevíc snažil. Její Florina mi na nervy lezla úplně stejně, jak Tritonce......."Princezny si dají víno bílé? červené?...." - "Sekt" - odtuší suše Tritonka. (02.11.2014)

Tahle pohádka je opět stylizovaná do podivných smutných kulis a vede zbytečně složité poetické dialogy. I když jsou zde herecké hvězdy, pohádka je tak dlouhá, že druhá polovina přestane bavit jak malé, tak velké diváky. Do poměrně smutného nádechu pohádky pak vůbec nezapadá komická postava Báry Hrzánové, která co věta, to perla - např. "Šarmáneček chlapeček, přilepil si paleček." Její postavička by si zasloužila samotný film třeba s Nárožným a Janžurkou. Tyhle poeticky romantické pohádky s temným nádechem opravdu nemusím. (10.08.2016)

Dvakrát tak delší pohádka, než měla být - zbytečně dlouhá, zdlouhavá a natahovaná. Některé dialogy jsou zcela zbytečné a o ničem. Ano, chápu, že víla měla zjistit, že přestřelila a přiznat svou chybu, což ženy běžně moc nedovedou, ale potom je tam ještě linie s totálně divným a uplakaným králem, královnou, která bez perlí nedokáže použít make-up, princeznou, která sem spadla ze čtvrté cenové a těžko jí věřit, jak se chová jako poslední hospodská, unylým princem, který jen furt bulí a brečí a nic nedělá, a podobně unylou blonďatou princeznou, která se taky nijak aktivně moc nechová. Možná to byla původně psychologická sonda a někoho napadlo to přepsat na pohádku. (05.06.2016)