Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Není to ani tak kritika komunistického režimu jako lidské malosti, krátkozrakosti a sobeckosti. Sám žiji na sídlišti a žiju tu rád, protože se to rozhodně dost liší do toho, co vidíme ve filmu. Nicméně Chytilová měla štěstí a kuráž, aby natočila film v prostředí vznikajícího sídliště, které uměle vytváří novou sociální strukturu, jejichž vzájemné vztahy jsou dost komplikované. Ke spoustě problémů dalo podnět samotné sídliště, které se svými tyčícími se věžmi v krajině bláta a hlíny zpustlé technickými pracemi působí obrovsky a majestátně, ale všechno je v lidech. (12.07.2009)

VĚRA CHYTILOVÁ, PANELSTORY aneb JAK SE RODÍ SÍDLIŠTĚ (1979) ________Úder na solar plexus politováníhodného STAVU VĚCÍ v naší domovině na přelomu 70. a 80. let minulého století. Všudypřítomná estetika ošklivosti, glajchšaltu a rozklíženosti rozežírá vztahy mezi lidskými bytostmi, proniká hluboko, až do jejich duší a srdcí. Přesný obraz etickým marasmem infikované vyživující matrice, v jejímž objetí vyrůstali a z jejíhož prsu sáli dnešní matky a otcové. Snad teprve teď, v čase, který právě prožíváme, tedy o třicet let později, je zřejmé, že výpověď filmu je nesmlouvavým dokumentem doby i svědectvím o tom, jak v nás nepřestalo bujet to, co do nás tato doba zasela, a co ve vleku zhoubné setrvačnosti stále rozséváme dál. ___ Citově labilní instrumenty filmové řeči, z nichž je třeba podtrhnout alespoň kameru, střih a hudbu, neexhibují, tvoří dokonalý celek se žalujícím nářkem, který se dere z autorčina tvůrčího hrdla. (03.03.2009)

Šokující. Věře Chytilové se v tomhle psychárně podařilo zachytit z marastu komunismu víc než se dočkáme v politických dílkách. Chaos, zlodějina, flákání, hromada lidí, kteří se starají o svoje pohodlí a dávají si pozor, aby se do něčeho nenamočili, to je prostě síla. Spleť miniepizod z životů běžných lidi plus vizuální styl, ironické prostřihy výstavby s lidskými příběhy, chaotický hudební doprovod, jedna trpká pointa za druhou a to vše v autentické výstavbě panelového sídliště. Prostě asi nejlepší film Chytilové. Komunisti jí za Panelstory asi nepoděkovali. Ale i když se Panelstory zdá být kritikou komunistického režimu (o politice nepadne ani slovo), přijde mi spíš jako kritika života v režimu a lidí, respektive jejich charakteru v něm. Chytilová se celou svojí režijní tvorbu snažila pozorovat lidi v Československu a jejich mentalitu nebo chování, za komunismu a po něm, akorát že po revoluci její filmy pro většinu lidí postrádají vědomého protivníka, proti kterému by film byl namířen. Ale on tam pořád je... český člověk. Proto už tolik Chytilová po roce 1989 lidi s vyjímkou privatizačního opusu Dědictví nebere. Jestli filmový divák hledá odpověď, jak je možné, že po sovětské invazi a prozření v roce 1968 lidi rychle sklapli a překousli normalizaci, v Panelstory najde částečnou odpověď. (29.12.2009)

Film režisérky Chytilové je vlastně takovou pochmurnou zprávou o životě obyvatel jednoho rozestavěného pražského sídliště. Ani kdyby jste mě teď mučili tak si už nevzpomenu jakého? No nic to není podstatné. Spíše k věci..V této pro dnešní lidi spíše obludné panelové džungli se lidé kupodivu zabydlují. Inu co jim také tehdy jiného zbývalo? Bylo to přeci všemi tolik vyhledávané a hlavně moderní bydlení.. Podmínky k životu jsou tady podle režisérky Chytilové, viditelně snad víc než hrozné. V kaleidoskopu jednoho dne se odvijí pásmo rozmanitých osudů různých lidí. Mnohé osudy se za pouhých několik málo hodin onoho všedního dne velice dramaticky, ale také tragikomicky rozvíjejí. Některé nečekaně gradují, překvapivě se vyhrocují a dospívají k své pointě. Více než satirické vypodobení této komunity se stává metaforickým obrazem veškeré tehdejší společnosti. Film se nám také snažil přiblížit, svým neúprosným pohledem pokrytectví, sobectví, hamižnost a maloměšťáctví, přežívající ostatně mezi lidmi do dnes. Já sice mám, a bydlím ale já chci ještě víc. On má 1+1 já chci nebo já musím mít 2+1! Hele on si koupil nové embéro?! No tedy to já musím mít přinejmenším alespoň fiata, když už ! Ať je nasereme a ať třeba nespí celé noci... Věčný zápas lidské velikosti s lidskou malosti, přežívá tedy až do dnes, s tím bohužel nikdo nic stejně už nikdy neudělá, a měnit se to nebude. Spíš naopak rozdíli se budou spíše stále více mezi lidmi prohlubovat než srovnávat. Režisérčino oblíbené téma...Super blázinec, nejlepší z postav byl jednoznačně starej děda (Jan Vaňha) reálnej socialismus se vším co ke němu patřilo ale sakra, když už, tak velmi zábavně a pravověrně pojato! (24.11.2006)

Chchch. Smutně realistická, ale s odstupem vtipná téměř dokumentární polízanice, ze které čiší beznaděj a "ježišikriste!". Nevím, proč je to tak přehlučený, že dialogy skoro nejsou slyšet. Možná tím chce režisérka zdůraznit neustálý hluk při stavbě. Většina hereckých výkonů naprosto uvěřitelná a civilní. Nejlepší z nich ale byl ten skvělej starej děda (Antonín Vaňha). A nejhezčí ta brýlatá pihovatá těhotná Soňa. A samozřejmě Kodet: "Slečno, já si bez vás nedokážu život představit. Nepůjčila byste mi 3 kila?" A šílená hudba! (11.08.2008)