Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Herdek jak mi tohle mohlo uniknout? Část dětství jsem strávil na rozestavěném Jižním městě, takže tímto filmem jsem se vrátil hooodně back... Kdo nezažil, nemůže ani zdaleka tušit jak Chytilová vysekla nadčasovou věc. Husákovi děti se draly na svět hlava nehlava a mladí neměli kde bydlet. Panelová sídliště měla problém s nedostatkem bytů vyřešit. Leckdo se pak stěhoval do paneláků, kde ještě na zdech zasychala barva... Nezapomenu na tu ,,vůni'' lepidla na linoleum na chodbách, na ty hry s kamarády ve skružích a mezi složenými panely... Na všechny ty bunkry. Nezapomenu ani na to bahno připomínající Verdun za první světové války, kdy se dalo po rozbahněné zemi mezi domy chodit jen po prknech a podlážkách, pokud vůbec někde cestu takto upravil... Chodníků nebylo a zimní přesun k často daleké autobusové zastávce rozmoklým terénem občas připomínal složité manévry. Maminy ale srdnatě se skutečnými socialistickými cadillaky kočáry značky Liberta s průhledy v bocích projížděly cesty necesty až mohutná péra kočárů skřípala... Dnešní zhýčkaná mládež by tohle jen těžko dala, už slyším všechny ta stížnosti... A tehdy za to lidé byli vděční! Leckdo totiž stále bydlel ještě v sedmdesátých letech s rodiči což v případě přivedení manželky domů musel být docela masakr už jen v rámci intimního soužití natož když tchýni nevěsta nevoněla.. :-) ! Ústřední postavou filmu vlastně stařeček, který je pozván dětmi aby žil na sídlišti s nimi v pohodlí moderní domácnosti. Ten při bloudění a hledání správného paneláku potkává různé obyvatele sídliště a na jejich konání mnohdy podivné či nepochopitelné nahlíží selským rozumem starého člověka z vesnice. Nakonec poznává, že toto pro něj není... Tím vlastně nastavuje Chytilová kritické zrcadlo celému tomu mumraji se socialistickým bydlením na panelovém sídlišti se vším co takové sídliště sebou neslo. Od šílených životních podmínek během dekád zuřivého budování, problému se závadami v bytech po vzájemné se odcizení lidí, kteří často ani neznali své nejbližší sousedy. Čím jsem starší, tím mi paní Chytilová více chutná ! Dávám tedy za 4 panelové stěny. * * * * (21.10.2020)

Docela hustý. Celkem by mě zajímala vizuální podoba filmu, kdyby v r.79 byly dnešní technologie. Ve filmu je hodně používáno zoomu kamer, aby se "zvětšilo" slunce, aby vynikl nějaký kontrast... V HD by to mohla být vizuální řežba, všude pravý úhly, stejně tak by neškodily delší záběry na sídliště. Co se týče vyprávěnejch příběhů, nemám s tím výraznější problém, některý domácnosti jsou naprosto ukázkový. Skvělá postava dědy z venkova, co to asi jako jedinej vůbec nevydejchává a paradoxně mi tak přišel jako nejcivilnější a nejnormálnější postava celýho filmu. Některý věci mohly být víc rozvedený, ale to by zas nezbyl prostor na jiný ... Nějak mi nejde do hlavy, jak tohle mohla Chytilová natočit v r. 79, to prostě nechápu... že jí soudruzi nešoupli do uranovýho dolu ... Zajímavej a dost originální počin, kterej se nedá brát úplně jako film, ale dalo by se na to dívat jako na přehrávanej dokument. (25.09.2009)

Všichni jsou tu bezdomovci. Ještě že máme socialismus – jeden velký umakartový rokenrol, sex, drogy a plnění plánu. Nechtěla bys raději letět na Měsíc? Co taky na planetě, kde kromě dětí a starců patří všichni do blázince (a také v něm jsou). Jedině děti a starci se tu chovají jako dospělí lidé, navzdory teroru nervních příbuzných a pracujících. Zasáhnout musí černoch, protože jenom exot tady může jednat správně. Vítejte v normalizaci. Je pozoruhodné, jak Chytilová zoufale chce do toho marasmu implantovat naději, jak přímočaře naznačuje, že happyend máme na dosah ruky a ve své moci - a jak to nejde. Proto její filmy tak křičí. Smích? Přejde. Jo a pokud jde o formu filmu, tak ta opět přesně odpovídá tématu - dodávám pro pana Normálního Diváka. (02.08.2011)

Filmu, z ktorého ma na konci bolí hlava, nemôžem dať viac ako dve hviezdičky. Prehnane veľa vnemov spolu s psychedelickou hudbou síce vytvára požadovanú depresívnu náladu, ale film, ktorý ma otrávi si už druhýkrát nepozriem. Každý, kto sa za socializmu nasťahoval na nové sídlisko však spoznáva každodennú absurditu. Výťah fungujúci až niekoľko týždňov po nasťahovaní, žiadne služby, či obchody, autobusová zastávka pol kilometra ďaleko, ešte niekoľko rokov neexistujúce chodníky a cesty. Do toho všadeprítomné blato, žeriavy, tatrovky, buldozéry, stavbári a pomocná sila - väzni, voľne pohodené panely a kusy železa. Film ukazuje aj to, čo nie je len "výdobytkom" socializmu: anonymitu, nezáujem, pokrytectvo a špina. Buď to v nás je alebo nie je. Bez ohľadu na zriadenie. Sídlisko tomu len napomáha. Vytvára živnú pôdu železobetónových medziľudských vzťahov. (09.02.2004)

Šokující. Věře Chytilové se v tomhle psychárně podařilo zachytit z marastu komunismu víc než se dočkáme v politických dílkách. Chaos, zlodějina, flákání, hromada lidí, kteří se starají o svoje pohodlí a dávají si pozor, aby se do něčeho nenamočili, to je prostě síla. Spleť miniepizod z životů běžných lidi plus vizuální styl, ironické prostřihy výstavby s lidskými příběhy, chaotický hudební doprovod, jedna trpká pointa za druhou a to vše v autentické výstavbě panelového sídliště. Prostě asi nejlepší film Chytilové. Komunisti jí za Panelstory asi nepoděkovali. Ale i když se Panelstory zdá být kritikou komunistického režimu (o politice nepadne ani slovo), přijde mi spíš jako kritika života v režimu a lidí, respektive jejich charakteru v něm. Chytilová se celou svojí režijní tvorbu snažila pozorovat lidi v Československu a jejich mentalitu nebo chování, za komunismu a po něm, akorát že po revoluci její filmy pro většinu lidí postrádají vědomého protivníka, proti kterému by film byl namířen. Ale on tam pořád je... český člověk. Proto už tolik Chytilová po roce 1989 lidi s vyjímkou privatizačního opusu Dědictví nebere. Jestli filmový divák hledá odpověď, jak je možné, že po sovětské invazi a prozření v roce 1968 lidi rychle sklapli a překousli normalizaci, v Panelstory najde částečnou odpověď. (29.12.2009)