Kalamita

Vrstev, paralel a metafor by se dalo najít požehnaně, ale film by fungoval i pro diváky neznalé reálií normalizačního Československa. Díky přirozenému Polívkovi proplouvajícímu životem s grácií inspektora Clouseau, film šlape jako absurdní zamotaná veselohra. Ulítlý scénář kontrastuje s neodbytně realistickým režijním stylem Věry Chytilové a spolu s hudbou Laco Decziho dává snímku specifickou atmosféru. Škoda že cenzoři na Barrandově stříhali jak vzteklí, protože tady bylo našlápnuto na na něco výjimečného. I tak vznikl malý klenot. (11.12.2020)

Chytilová nepatří k režisérům, kteří by chtěli člověka libě pohladit po duši, dle mých zkušeností spíše zas a znovu v každé době cíleně a neúnavně vyhledává špínu, kterou s dokonalým ironickým až jízlivým humorem, který je jí vlastní, ukazuje světu. V Kalamitě se tak pomalu doznívající normalizace a salámovo-teplákový konzum poslední fáze části české historie "pod vedením strany" představují jako fenomény, sloužící (podobně jako peníze v Dědictví) k otravě lidské povahy. Když Polívka v jedné z prvních vět prohlásí: "Já mám dojem, že to k ničemu nevede, tak bych to chtěl zkusit jinak," vyslovuje nejspíš pocit obecný. Snad i pocit vedení strany (alespoň KSSS), která to s přestavbou a glasností, taky chtěla zkusit jinak. I jim by patřila odpověď, které se dostane Polívkovi: "To se musíš nejdřív něco naučit." Film, jak jsem u Chytilové zvyklý, je ostatně nacpaný tunou různých "hlášek", které však jsou mnohem víc než pouhé hlášky - jsou obrazem dobových (a nejen dobových) nešvarů. Koho by nechytla za srdce píseň s textem: "...Budeme se doma zdržovati a televizi sledovati," či věta: "Ale di, to se přeci neříká, pravda"? A co je úžasné, všechny tyto narážky jsou do filmu vpasovány naprosto organicky, "drží v něm" a tak film funguje i jako obraz neutěšenosti mezilidských vztahů. Na závěr malý dovětek: i přes kritiku režimu si nelze nepovšimnout, že jeho tuhost již na počátku 80. let značně polevila, protože jinak by Chytilové upletli prokurátora nebo alespoň Kalamitu někam zamkli. (07.08.2009)

Dílo, které ochotně vypráví všemi filmovými prostředky, nezapře, jak plnokrevnou režisérkou Chytilová bývala, a nezastře ani její kousavost a nenaladěnost na tupé sociální poměry, v nichž jí bylo dáno tvořit a živořit (ne že by snad kterýkoli opravdový umělec a myslitel v lidských dějinách žil v lepších, ale každý mohl reflektovat a potírat právě jen ty své vlastní, konkrétně nešťastné okolnosti, a Chytilová se svojí doby ujala z gruntu nepřehlíživě). Když Polívka vztekle a rezignovaně mrští dveřní klikou o podlahu a kamera na vteřinu udělá looping, srdce poskočí. Světla a protisvětla, plíživá rezignace a stagnace pronikající dialogy, gesta, pohyby i životní situace postav, nevšímavé, kratičké meziprůzory do jejich soukromí zákulisí, povrchní mělkost a roztěkanost soubytná s prozníváním prastarých pořádků a obyčejné selské moudrosti a soustředěnosti, dokonce i ústrojná sice, částečně ukotvená v ději a dějišti a přece nad oboje osvobozená a o zcizené a neznámé svobodě hovořící filmová hudba... a v protikladu k nezáživnosti zpracováváného tématu chtivá, rvavá a nadržená kamera, živost režisérského oka, nadupaného, ohmatávajícího a dál nenasytně rostoucího vědomí - a jednota, soubytnost obého, skrze niž tady z nezbytnosti vzniká film. *** "Prosím vás, jakápak lavina, to se jenom sesunulo větší množství sněhu." (22.07.2014)

Jsem ráda, že se Chytilové podařilo Kalamitu dokončit, i když v půlce se natáčení kvůli příkazu shora muselo přerušit a byly, jako tradičně, i jiné problémy. Bolek Polívka je tady v jistých ohledech v nezvyklé roli, sice tu opět má prostor pro trochu komiky, ale veskrze je to role vážná. Proto překvapení. Ženské herečky jenom doplňují Polívku a dělají mu spíše křoví, krásná je zasněžená krajina, která tady hraje snad prim. Závěrečná kalamita se zasypáním vlaku mohla být ještě více dramatická, ale o ni jako takovou tu asi nešlo. Kalamita se mi docela líbila, jsem ráda, že si ve "své" Chytilové začínám nalézat oblibu. (03.04.2012)

Nenápadná, ale velmi povedená záležitost, která patří k tomu nejlepšímu (a asi i nesjrozumitelnějšímu), co kdy Věra Chytilová natočila. Zjevně tu připomíná období Československé nové vlny, protože se soustředí na tematiku obyčejného života, v němž se toho zase tolik neděje, ale člověk řeší každodenní problémy, před kterými nemůže utéct. Povedlo se jí vystihnout šedivou a neutěšenou dobu normalizace, kterou zachycuje opravdu důkladně (padající klika, vypadávající okno, nesmyslná byrokracie) a zároveň ukazuje, jak se s ní běžný člověk vypořádával. Nelze jí vyčítat, že tu chybí nějaký stěžejní příběh, protože ona nedějovost byla nepochybně záměrem, neboť v ní vyniká to, jak jsou lidé málo schopní mezi sebou komunikovat a leckdy ani nevědí, co vlastně sami od sebe a navzájem chtějí. Samotný závěr je pak určitou metaforou všeho, co hrdina prožil a s čím se potýkal, možná ale mohl být o něco jasnější a údernější. Škoda pak také občas dost ostrých a trochu nesmyslných střihů, což ale může být vina "cenzorů" ze strany stranického dohledu, a trochu zvláštní kamery. Snímek na svých bedrech výborně táhne civilní a vynikající Bolek Polívka, vedle kterého nejvíc zaujmou energická Dagmar Bláhová, velmi dobrá Jana Synková a Jaroslava Kretschmerová. Po více než čtyřiceti letech ztratila Kalamita ze svého kouzla jen minimum a zůstává výtečnou ukázkou života v reálném socialismu a tím pádem i svým způsobem určitým dokumentem své doby. 75 % (03.01.2021)