Calamity
Réžia:
Věra ChytilováKamera:
Ivan ŠlapetaHudba:
Laco DecziHrajú:
Bolek Polívka, Dagmar Bláhová, Zdeněk Svěrák, Václav Švorc, Antonín Kubálek, Bronislav Poloczek, Štěpán Kučera, Jana Synková, Marie Pavlíková (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Pestrý, epizodicky bohatý dej filmu je organizovaný okolo candidovského príbehu mladého muža, ktorý sa snaží v živote plnom úplatkárstva a promiskuity, preraziť podľa svojej cti a svedomia. Opúšťa vysokoškolské štúdium, aby nadviazal na rodinnú tradíciu ako strojvodca horskej lokálky. Zmysel pojmu "kalamita" rezonuje takmer vo všetkých jeho ľudských kontaktoch: jeho predstavy o poctivosti, nezištnosti a úprimnosti neustále vstupujú do konfliktu s realitou. Záverečná skutočná kalamita, keď jeho vláčik zavalí horská lavína, poskytne satisfakciu jeho viere v krásu života: ľudia uväznení pod snehom precitnú zo svojej mravnej letargie a pri záchrannej akcii naplnia činom pojem solidarita (vtedy prestane v kalamitnej krajine snežiť a utíchne vietor).
Film pulzuje ironickým humorom, zvedavo živou kamerou, ostrým strihom a znamenitou zvukovou rovinou. Rad estrádnych výstupov, gagov, mrazivých satirických čísel, smiešnomilostných dialógov, slovných klauniád a izolovaných mikrosekvencií neslovných etúd (v ktorých Decziho útočná hudba podkladá triešť mihotavých záberov), vytvára výrečne znervózňujúci pohyb Šlapetovej kamery, Brožkove útočné strihy a nekašírované dialógy s bohato odtieňovanou intonáciou reči. Svet Kalamity nemá horkokrvnosť toho v Panelstory - tu sú už skoro všetci "zabývaní vo svojom kupé", len Polívkov usmievavý hľadač cestuje v hlbokom zmysle tohto slova. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (221)
Bez vynikajícího Bolka Polívky by Kalamita nebyla ani zpola tak dobrá. Z mého pohledu je to jen a jedině on, kdo film neustále žene vpřed a kdo diváka přiměje, aby se zajímal, co se stane dál. Ne spousta podivných postav s všelijakými problémy, ne kritika společnosti... Ale jen a jen sympatický mašinfíra Honza Dostál. Film se mi líbil, to ano, ale nepodařilo se mi ho vnímat jinak než jako Polívkovo vydařené sólo (tedy samozřejmě až do uvíznutí vlaku, pádu laviny a paniky, během níž zase začne perlit děti pohlavkující Bronislav Poloczek). ()
Chytilová nepatří k režisérům, kteří by chtěli člověka libě pohladit po duši, dle mých zkušeností spíše zas a znovu v každé době cíleně a neúnavně vyhledává špínu, kterou s dokonalým ironickým až jízlivým humorem, který je jí vlastní, ukazuje světu. V Kalamitě se tak pomalu doznívající normalizace a salámovo-teplákový konzum poslední fáze části české historie "pod vedením strany" představují jako fenomény, sloužící (podobně jako peníze v Dědictví) k otravě lidské povahy. Když Polívka v jedné z prvních vět prohlásí: "Já mám dojem, že to k ničemu nevede, tak bych to chtěl zkusit jinak," vyslovuje nejspíš pocit obecný. Snad i pocit vedení strany (alespoň KSSS), která to s přestavbou a glasností, taky chtěla zkusit jinak. I jim by patřila odpověď, které se dostane Polívkovi: "To se musíš nejdřív něco naučit." Film, jak jsem u Chytilové zvyklý, je ostatně nacpaný tunou různých "hlášek", které však jsou mnohem víc než pouhé hlášky - jsou obrazem dobových (a nejen dobových) nešvarů. Koho by nechytla za srdce píseň s textem: "...Budeme se doma zdržovati a televizi sledovati," či věta: "Ale di, to se přeci neříká, pravda"? A co je úžasné, všechny tyto narážky jsou do filmu vpasovány naprosto organicky, "drží v něm" a tak film funguje i jako obraz neutěšenosti mezilidských vztahů. Na závěr malý dovětek: i přes kritiku režimu si nelze nepovšimnout, že jeho tuhost již na počátku 80. let značně polevila, protože jinak by Chytilové upletli prokurátora nebo alespoň Kalamitu někam zamkli. ()
Jeden takový typicky volný den uživatele pshimi. Ráno vstanu a pomazlím se svou sbírkou vláčků. Vyhodím z postele slečnu, aby nepřekážela protože se chystám začít stavět železniční trasy v ložnici. Během stavby kolejí zjištuji, že mě v ložnici překáží nábytek a já tak nemůžu stavět okolí vlakových tras, nádrážím počínaje a panďuláčkama - vlakovýma dělníkama konče. Začnu vyhazovat nábytek z ložnice. Skříň postavím před dveře koupelny, čímž zabarikáduji slečnu, která se v ní zaručeně nachází, což se ve finále ukáže jako geniální tah, protože uvězněná holka v koupelně má dostatek času, aby se nalíčíla, nabarvila, odbarvila a znovu nabarvila, ale už tou správnou barvou, stačila si udělat řasy, učesat, přesat, vyfenovat, a ještě jednou učesat a přečesat a já tak neriskuju, že náhodou vyleze a zeptá se mě jestli může použít můj parfém, protože ona všech svých pět parfémů vypotřebovala včera večer. Stavba železničních tras trvá hodiny, protože se nemůžu rozhodnout zda postavím trasu Praha - Ostrava od okna ke dvěřím nebo ode zdi ke zdi. Hodně času taky zabere rozmýšlení kam umístím Vídeň a kam Bratislavu. Když jsou všechny tratě, koleje, města i vlakový dělníci rozmístěni v mé ložnici, přichází velmi důežitá chvíle, musím určit kolik vlaků kam bude jezdit a jakou jim přidělím lokomotivu. Pak zapínám ve svém magnetofonu zvuky, které si už pět let nahrávám po různých nádražích a okolí železničních tratí. A konečně přichází ten nejslastnější pocit co jsem kdy zažil, zmačknutí čudlíku !!! Vláčky v mé ložnici se rozjíždějí. Bohužel jen na chvíli, protože můj železniční systém jsem vybudoval tak důkladně, že vyhazuju pojistky v celým baráku. Na chodbě slyším rozhořčené hlasy sousedů. Dělám že nejsem doma. Koukám na hodinky a zjištuju, že je čas k jídlu. Vypouštím slečnu uvěznou v koupelně . Vychází krásně upravená princezna, leč také viditelně nasráná samice. Na mou žádost zda by mě neuvařila svíčkovou reaguje negativně a já zjištuju že facka umí pořád pěkně štípat. Místo do kuchyně, otevírá dveře na chodbu a odchází. Nevadí ještě jsou tu vlaková nádraží se svou levnou stravou. Utíkám na nádráží, vbíhám do restaurace a objedávám si guláš. Během čekání na jídlo vyřizuji žádosti vousatých pánů, kteří používají parfém z velmi nepovednou vůni o cigarety. Stíhám ještě vyřídit žádost chlapců s kohoutem na hlavě a krysou na rameni, kteří mají tu smůlu a každej den jim ujíždí mezinárodní rychlík do Japonska za který dali svoje poslední peníze a teď nemají na novou jízdenku. Říkám si, že taková smůla se může přece stát každýmu a tak jim dávám peníze na další jízdenku. To už, ale přichází čísnice s gulášem. Během vteřiny je u mého prázdného stolu plno lidí. Začíná psychologická válka o jídlo. Já prohrávám, platím, nechávám guláš na pospas lidské smečce a opouštím restaurant. Je 14:45, za 5 minut mě jede vlak do Lužné u Rakovníka, kde je muzeum vlaků a skutečně v 17:18 vlak přijíždí a já odjíždím za svými vláčky. Cestou si říkám, že až se vrátím ze železničního muzea v Lužné, pokusím se zprovoznit svou železnici v ložnici. () (menej) (viac)
Film ranní až střední Chytilové. Divoká kamera, střeštěná Kretschmerová, Polívka filosofující nad tématem barvy a potom s Dášou Bláhovou nad tématem libido. Krásné záběry do nádražních vývařoven, místností bez klik a exkurze do světa "Pivo podáváme jen k jídlu...ale stejně všechno došlo". Pohodový, i když nijak výrazný film režisérky, která na stará kolena točí kraviny typu Vyhnání z ráje. ()
Upraveno v lednu 2024. Kalamita je nepokojnou groteskou se satirickými sklony a s dvojsmysly k rozjitření mysli. Pocity nenaplněnosti a osamělosti jsou důsledkem destruktivního procesu odcizení a neschopnosti nalézt uspokojivý intimní vztah. Konfrontace mladého a dosud nepřizpůsobeného prvku s aktuálně funkční strukturou vztahů a společnosti nutně odhalují dvojitou tvář reality i jednotlivců. Improvizační prostory se však uzpůsobením improvizátora zaplnily karikaturou výrazu. Mládí má sice vlastní přirozené tendence ke vzpouře, avšak tok osamělostí strhne niterný neklid jednotlivců do symbolického vyznění i do hmotného vyjevení naděje. Hrdinou grotesky je Honza Dostál (Bolek Polívka), nezkušený klaun na začátku své kariéry u železnice a při hledání vlastního místa v životě. Zbytky romantických ideálů dostávají podpásové rány. K výraznějším postavám patří k vítězství ty cesty hledající sáňkařská reprezentantka Majka Kopecká (Dagmar Bláhová), lačně svádějící primářka chirurgie (Jana Synková) a bezstarostně koketní vlaková průvodčí Květa (Jaroslava Kretschmerová). Z dalších rolí: manželkou - doktorkou opuštěný učitel (Zdeněk Svěrák), zkušený hostinský a starostlivý Honzův otec (Antonín Kubálek), nestydatěji prodávající řezník (Bronislav Poloczek), poněkud neurvalý strojvůdce Lojza (Václav Helšus), nebo Honzův spolunocležník a strojmistr Douda (Laco Deczi, autor hudby k filmu). Kalamita je zneklidněním z pohledu na stav lidské duše uprostřed bílé vánice dvojznačných schémat uspořádání a vztahů. Groteska tančí verbuňk. ()
Galéria (11)
Zaujímavosti (24)
- Sáňkařská dráha, která se objeví ve filmu, se nachází v obci Smržovka. (Matlas64)
- Když lyžař (Pavel Zedníček) odhrabe přístup k oknu vlaku, svítí do něj intenzivně slunce. Ovšem o pár chvil později venku zuří opět vánice. (rakovnik)
- Kalamita se sice nestala tak zvaným trezorovým filmem, ale postihl ji zákaz promítání v centru Prahy a nesměla mít žádnou propagaci. Lidé na ni přesto stáli dlouhé fronty. (Silencia90)
Súvisiace novinky
Věra Chytilová 1929 - 2014
Ve věku 85 let dnes zemřela Věra Chytilová, svérázná režisérka a scénáristka. Studovala architekturu, později FAMU. Pracovala jako manekýnka, kreslička, poté na Barrandově jako klapka a pomocná… (viac)
Reklama