Reklama

Reklama

Pohŕdanie

  • Česko Pohrdání (viac)
Trailer 2

Obsahy(1)

Camille (B. Bardot) je žena známého filmaře Paula (M. Piccoli), který je znám jako velice nekompromisní člověk. Diky vysokým nabídkám na honorář však začíná pracovat na filmech, ze které by se dříve styděl. A spolu se stoupající kariérou ztrácí Paul respekt své dosud milující ženy. (oficiálny text distribútora)

Videá (2)

Trailer 2

Recenzie (150)

lucascus 

všetky recenzie používateľa

Bardotka je bezpochyby největší klad (pro některé jedince pak zápor) tohoto filmu. Prostě bylo potřeba jí něco ušít na míru. Není pravdou, že by BB neuměla hrát. Její gesta, její mluva a její chůze - to vše je čistě herecké, akorát se hodila pouze pro určitý typ rolí, a v těch ji samozřejmě vídáme nejraději (v ostatních si zase nezasvěcenci říkají, že hrát neumí). Tento film je průměrný, ničím světaborným, sem tam vás něco zaujme, ovšem myšlenka není dotáhnuta do konce a režisér se hned pokouší vytvořit něco nového. Ne, ani Fritz Lang nepřidává na kvalitě. Šeď, průměr a Moravia jako autor předlohy tentokrát zklamal. Jeho časy zfilmované "horalky" se teprve blížily. ()

Aelita 

všetky recenzie používateľa

OK, tak co tu máme? Teoreticky tu máme hned tři roviny vyprávění-příběhů: rovinu antického eposu Odyssea jako předlohy a námětu natáčeného filmu, rovinu samotného natáčení filmu o Odysseovi a nakonec rovinu příběhu klasického trojúhelníku - producent, námezdní scénárista a jeho manželka. Všechny roviny se samozřejmě prolínají a ovlivňují se navzájem a vše je prodchnuto znechucením tvůrčích duší z rozmělnění hrdinství a ideálů na tahanice o peníze. A nad tím vším máme ještě dvě hlavní paralelní zrcadlící se roviny - virtualitu a realitu. Zatímco se v rovině virtuality imaginární film o bájném hrdinovi překlápí z art house do exploitation filmu, v realitě se Godard naopak snaží udělat ze svého exploitation filmu vysoké a hluboké umění tím, že nechává své hrdiny útržkovitě filosofovat, citovat Danteho, Brechta i sebe sama (Fritz Lang), zaplňuje plátno řeckými sochami bohů a reprodukcemi starých erotických fresek a snaží se provést paralelu mezi Odysseem a Pénelopou na jedné straně a svým "hrdinou" Paulem a jeho manželkou Camillou na straně druhé. Divákovi je sice zřejmé, že Godard udělal z "Pohrdání" kritiku absurdity hollywoodského přístupu k filmu jako k výdělečnému produktu místo uměleckého díla a protest proti nátlaku ziskuchtivých producentů na tvůrčí svobodu režiséra, a to vše činí proto, aby dokázal příznivcům francouzské "nové vlny" a sám sobě, že zůstal kinorevolucionářem a nezaprodal svůj talent "kapitalistickým žralokům", ale co je to vše platné, když kritizuje Hollywood Godard použil jak samotné hollywoodské peníze, tak i hollywoodské postupy na zvýšení divácké atraktivity. Nakonec jsme svědky toho, že Godard se jen hloupě a naivně chytil do pasti, když si neuvědomil, že forma a obsah nejsou totožné. Křivky Brigitte Bardot totiž zůstávají pro diváka působivými i přesto, že jsou použité jako satira na jejich vykalkulované použití, neboli jinak řečeno více diváků přijde na Bardotku než na Godarda. Godard je jen teorie pro teoretiky, intelektuály a snoby. A prakticky tu máme soulad červené osušky na Briggite s červenou sedačkou, žlutého županu tlumočnice se žlutými květinami, modrého křesla s modrým mořem a klobouku přilepeného k hlavě hlavního "hrdiny" s cigaretou v puse a jeho chlupatou hrudí. Vše ostatní je obyčejná nuda. Vypravěč je z Godarda bídný a to nejen v tomto filmu. Mimochodem stejné téma zasahování producentů do tvůrčího procesu se objevilo i ve filmu Davida Lynche "Mulholland Drive". Lynch jednoznačně odkazuje na "Pohrdání", když používá pro název nočního klubu slovo Silencio - je to poslední slovo, které pronáší Godard v roli asistenta Langa, když zaměřuje kameru na moře a nebe. Mnohem více než egocentrické sebeospravedlnění Godarda, který z předlohového románu Alberta Moravii udělal autoportrét za pomoci filmových šablon, módy a sexismu, mne zaujalo téma změny formy při zachování obsahu. Ve druhé scéně filmu, která probíhá ve filmových ateliérech, na otázku scénáristy Paula "Kde jsou všichni? Proč je tu prázdno?" tlumočnice odpovídá, že italská kinematografie prožívá horší časy a že zkrachovala skoro všechna filmová studia. Píše se rok 1965, italský neorealismus stal se historií i francouzská "nová vlna" začíná opadat, zato Hollywood vzkvétá. Tyto změny formy pozorujeme od začátku vzniku filmu. Zvukový film vystřídal němý, barevný film vytěsnil černobílý, cívkový film dnes ustupuje digitálnímu, plochý 2D bojuje s objemným 3D a neuroestetický film zvítězí nad dnešním intuitivním, jak prorokuje Shadwell a jiní teoretici. Totéž se děje i s formou natáčení a vyprávění, kdy se mění styl, móda, škola, technika filmování, avšak zůstává samotná podstata filmu - souvislý sled kreseb světlem. "Film bude žít věčně" - říká scénárista Paul. Producent Prokosch však na to reaguje: "To se ti zdá, ale já vím, že film může zkrachovat." Vyzkouším roli proroka a pokusím se předpovědět, kdy se to stane. Film zkrachuje nebo spíše zmizí, když se forma vizualizace obrazového sdělení promění natolik, že se změní podstata samotného filmu. Stane se to tehdy, když se vnější zprostředkování informace stane vnitřním, to jest kdy se zrodí technika, která umožní mentální projekci přímo v mozku "diváka". A pokud se k tomu přidá neuroprogramování mozku - vítej, Matrixi. () (menej) (viac)

Reklama

Laxik 

všetky recenzie používateľa

Na úvod musím napůl v žertu (ale tím pádem i napůl vážně) podotknout, že ačkoliv jsem se narodil v devadesátých letech, pokud po mně váš film hodí nahou Bardotku, nebo ještě lépe nahou Fondovou, asi vám leccos odpustím. :-) Ale z jiného soudku... Pohrdání je fascinující. Godard vám bez sebemenších rozpaků do ksichtu flákne půlhodinovou scénu, ve které dva manželé chodí po bytě a hašteří se. 34 minut krouživé hádky o několika různých věcech, ale vlastně jen jednom. A nenudí to! To by nezvládnul ani Tarantino. Nudit to maličko začne až ke konci filmu, protože tohle téma - téma lásky, která zmizí zničeho nic - je tady ústřední a postavy se zasekly na mrtvém bodě a jsou neschopné se někam posunout. Ale stejně nemyslím, že by to byl velký problém. Naopak je to možná ta nejrealističtější součást tohoto snímku. Z čeho ale ani náhodou nejsem moudrý, je samotný závěr. Ať už mluvíme o Moraviově románové kostře, nebo Godardově interpretaci, nemám nejmenší ponětí, jestli se jedná o trochu lacinou, neoriginální a ne moc povedenou (anti)pointu, anebo o vztyčený prostředník všem kritikům, producentům a mainstreamovým divákům světa. Bohužel se spíš příkláním k tomu prvnímu, ale i tak ve mně dojem z Pohrdání převládá kladný. A hlavně intenzivní. Protože o tomto snímku budu ještě nějakou dobu přemýšlet, rozebírat ho a zase si ho v hlavě skládat dohromady. A o tom umění je, no ne? Navíc to má výborný soundtrack, který mi připomíná pár mých jiných oblíbených soundtracků (evidentně tu někdo od Delerueho nehezky kopíroval). ()

LeoH 

všetky recenzie používateľa

Tohohle pána mám radši, když se formálně urve ze řetězu úplně a ne jen takhle napůl. Zvlášť když je příběhový, myšlenkový i psychologický náboj filmu úplně minimální. Něco z godardovské atmosféry, na kterou jsem se těšil, tam bylo, ale jinak jsem vlastně dost zklamaný. Ve své době možná táhla otevřeně propíraná erotická stránka vztahu hlavních postav a Bardotčin nahatý zadek, ale to už je dávno – co bylo tenkrát provokativní, je dneska krotce samozřejmé. Už se těším, až najdu čas zaběhnout do trafiky a po letech zase uvidím Alphaville. ()

misterz 

všetky recenzie používateľa

Myslím, že to najlepšie na tomto filme je perfektná spolupráca zvuku a obrazu. A tá hudba bola geniálna. Obraz bol zase taký zaujímavo farebný, no v kontexte pointy snímku to malo svoj význam. Myšlienka a pointa filmu mi síce prišli také banálnejšie - klasický trojuholník, no páčili sa mi dialógy a to, ako tu režisér postupne všetko pred divákom odkrýval. Miestami som mal v tomto význame pocit, akoby si hlavná postava (Piccoli) písala sama pre seba film, ktorý sa zároveň aj zhmotňoval v realite. Nadpriemer. 75/100 ()

Galéria (79)

Zaujímavosti (19)

  • V době, kdy se točil tento film, byl Fritz Lang starý již 73 let. V tuto dobu již nerežíroval vlastní filmy, protože byl téměř slepý. Posledním jeho filmem byl Die 1000 Augen des Dr. Mabuse (1960). (GilEstel)
  • Natáčení bylo často přerušováno kvůli pronásledování paparazziů, kteří se zoufale snažili vyfotit Brigitte Bardotovou, jednu z největších hvězd své doby. (GilEstel)
  • Fritz Lang ve filmu cituje sebe sama a Camille Javal (Brigitte Bardot) čte nahlas z knihy o Fritzovi Langovi, kterou napsal kritik Luc Moullet. Je to právě ta kniha, kterou si Camille přikrývá zadeček, což dokresluje celkovou atmosféru pohrdání prodejností jak umění, tak i samotných umělců. (Aelita)

Súvisiace novinky

Zemřel režisér Jean-Luc Godard

Zemřel režisér Jean-Luc Godard

13.09.2022

Na filmovém nebi nad Francií dnes přibyla další velká hvězda, ve věku 91 let totiž ve Švýcarsku zemřel významný francouzský režisér, scenárista, střihač, herec, producent a jedna z nejvýraznějších… (viac)

Reklama

Reklama