Pohŕdanie

S Godardem je to těžké. Ten film je samozřejmě hrozně chytrý a přitom jednoduchý a v podstatě nenáročný na interpretaci, ale to, co je na něm skvělé, mi zároveň jakýmsi způsobem hodně vadí a nedokážu se nad tím dojímat oním způsobem mnoha cinefilů, godardofilů a lemépris-filů. Úžasná kamera, hudba, můj oblíbenec Piccoli, Bardotka mě nikdy moc nebrala - ale ok, je to kultovní osoba, sebeuvědomělost filmu tisíckrát jinak atd. Objektivně je to téměř dokonale udělané, ale subjektivně tomu nedokážu podlehnout, aniž bych lhal sám sobě. To bych pak samozřejmě sám sebou musel pohrdat :). Přesto zatím asi nejlepší Godard. (22.11.2013)

Na úvod musím napůl v žertu (ale tím pádem i napůl vážně) podotknout, že ačkoliv jsem se narodil v devadesátých letech, pokud po mně váš film hodí nahou Bardotku, nebo ještě lépe nahou Fondovou, asi vám leccos odpustím. :-) Ale z jiného soudku... Pohrdání je fascinující. Godard vám bez sebemenších rozpaků do ksichtu flákne půlhodinovou scénu, ve které dva manželé chodí po bytě a hašteří se. 34 minut krouživé hádky o několika různých věcech, ale vlastně jen jednom. A nenudí to! To by nezvládnul ani Tarantino. Nudit to maličko začne až ke konci filmu, protože tohle téma - téma lásky, která zmizí zničeho nic - je tady ústřední a postavy se zasekly na mrtvém bodě a jsou neschopné se někam posunout. Ale stejně nemyslím, že by to byl velký problém. Naopak je to možná ta nejrealističtější součást tohoto snímku. Z čeho ale ani náhodou nejsem moudrý, je samotný závěr. Ať už mluvíme o Moraviově románové kostře, nebo Godardově interpretaci, nemám nejmenší ponětí, jestli se jedná o trochu lacinou, neoriginální a ne moc povedenou (anti)pointu, anebo o vztyčený prostředník všem kritikům, producentům a mainstreamovým divákům světa. Bohužel se spíš příkláním k tomu prvnímu, ale i tak ve mně dojem z Pohrdání převládá kladný. A hlavně intenzivní. Protože o tomto snímku budu ještě nějakou dobu přemýšlet, rozebírat ho a zase si ho v hlavě skládat dohromady. A o tom umění je, no ne? Navíc to má výborný soundtrack, který mi připomíná pár mých jiných oblíbených soundtracků (evidentně tu někdo od Delerueho nehezky kopíroval). (04.05.2018)

Pro tuctového diváka se toho zde na první pohled moc neděje. Camille (v podání femme fatale Brigitte Bardot) je z neznámého důvodu naštvaná na jejího manžela Paula, kterému se v závislosti na vztahu s ní mění múza, tj. chuť na psaní scénáře. Postavy tu tak nějak pochodují, mluví, občas přejdou do jiné lokace a zase pochodují a mluví a mluví. Jenže proč si stěžovat, když to úplně stačí? Godardovi se i na tak malém prostoru daří vybudovat zajímavé drama o ... pohrdání. K tomu využívá mj. i netradiční kamery, kde se mi líbila zejména technika dialogu, kdy se kamera pozvolna posouvá přímo mezi dvěma aktéry, nikoliv okamžité prostřihy na obličej. Je záhodno také říct, že hlavní hrdina Paul má na zakázku psát scénář na téma Odysseie, antické tragédie. Tento příběh na pozadí je jakousi analogií i pro příběh samotného filmu, kdy nám tragédie pomůže pochopit motiv onoho pohrdání, opět ve formě dialogů. Jedním takovým "prostředníkem" je i Fritz Lang, který tu asi ani nehraje, ale prostě je Fritz Lang, režisér oné Odysseie - každopádně zajímavá postava. Stejně jako Odysseia pak film končí tragicky. Artová nuda? Já tomu říkám zajímavý film pro trpělivé. 3,5*. (16.11.2008)

Velmi zvláštní film, který dokáže okouzlit díky nádherné Brigitte, ale stejně tak i skvěle vedenou režií, která se ztrácí v ději, jež je hodně sebestředný. Musím ale přiznat, že mě samotného nejvíce potěšila přítomnost Fritze Langa, který si zahrál postavu stejného jména. Jednoznačně zajímavé, i když ne nutně snadno snesitelné. (04.11.2014)

Mohol by som sa uspokojiť s opisom vzťahových motaníc pri natáčaní filmu, ktoré si nedajú pokoj ani navzdory prítomnosti Fritza Langa osobne. Ale neurobím to. Tvrdohlavý prístup si zaslúži oplatiť rovnakou mincou. Takže aj pozoruhodné osobnosti si môžu vyslúžiť pohŕdanie. No Godarda k nim pre tento prípad nezaradím. (10.11.2016)