Pohŕdanie

Zlaté časy, kdy Godardovy filmy měly příběh nebo něco jako příběh a nebyly jen sledem nahodilých myšlenek (z téhle "nové Godardovy vlny" se podle mě povedl jenom Socialismus, a to ještě částečně a určitě ten film zaujme málokoho). Na těch je právě znát, že dokáží nějak víc zaujmout. Pohrdání rozhodně není špatný film a prvních 20 minut mi přišlo naprosto geniálních. Bohužel pak mé nadšení uvadlo a začal jsem se nudit, jenže i tak to nebylo tak ubíjející, jako u Pěstuj si pravačku. A i když ten děj je celkem jednoduchý (zase pořád lepší, než žádný, že ano) a prostřední část nesmyslně utahaná, pořád ten film má něco do sebe. Nejvíc z něj ale vyčnívá naprosto dokonalá kamera. Tohle je totiž zase jeden z těch filmů, kde jsem si většinu záběrů patřičně užil. A líbilo se mi i to, jak Godard vyřešil úvodní titulky. Každopádně žádná velká sláva to není a Godard má i lepší filmy (třeba Alphaville nebo Žena je žena). 3* (17.06.2020)

On ji miluje, ona jeho již ale ne. V tom spočívá celá krása a tragika tohoto filmu. Režisér mě dokázal hluboce emocionálně zainteresovat do zoufalé potřeby scenáristy Paula zjistit PROČ?, moc jsem mu fandil aby uspěl a dokázal vyřešit svůj problém, přestože už s v průběhu děje začínáte cítit, že se to nepovede. Hrdá a odtažitá ( a nádherná ) Brigitte Bardot zahrála své pohrdání výborně. Godardova režie a Coutardova kamera dělají hodně. Interiérové záběry hlavních postav snímané z velkého odstupu, např. vedlejšího pokoje, pohyb kamery mezi obličeji Michela Piccoliho a Brigitte při konverzaci u stolu, scény u přímořského sídla, nádhera! A pak je tu ještě jedna složka, který dělá mimořádnou práci - hudba George Delerua - smutná, tragická, emocionální - a vystačila si s jedním jediným motivem! Použil ji i Marty Scorsese ve svém Casinu. (31.10.2005)

Myslím, že to najlepšie na tomto filme je perfektná spolupráca zvuku a obrazu. A tá hudba bola geniálna. Obraz bol zase taký zaujímavo farebný, no v kontexte pointy snímku to malo svoj význam. Myšlienka a pointa filmu mi síce prišli také banálnejšie - klasický trojuholník, no páčili sa mi dialógy a to, ako tu režisér postupne všetko pred divákom odkrýval. Miestami som mal v tomto význame pocit, akoby si hlavná postava (Piccoli) písala sama pre seba film, ktorý sa zároveň aj zhmotňoval v realite. Nadpriemer. 75/100 (29.01.2020)

Godard vytvoril jednoduchý film. Nepotreboval na to kvantum strihov ako v prípade na konci z dychom, ktorý bol experiment značne úspešný. Vystačil si z príbehu napísaným Albertom Moraviom a kamerou, ktorá všetko vidí, všetko zaberá - je jedno či prostredie, postavy, alebo to čo postavy cítia. Tento emocionálne vyhrotený film je po všetkých stránkach prepracovaný. Dopomáha mu aj atmosféra, ktorá vychádza z rôznych prostredí v ktorých sa postavy pohybujú. Dom - ako pararela k osobnému životu - štúdio - ako niečo umelé, plné názorov a predsudkov - kino - miesto, kde sa medzi ľudmi spojenie vytvára alebo ruší a potom Capri - krásne miesto, plné skrytých emócií a predsudkov. Za každou krásou sa skrýva totiž niečo nepekné. Bardot je nielenže vnímavým a obstojným protipólom dokonalej Piccoliho postavy, rozhodne si z jej prejavu zapamätáme viacej ako dokonalé telo a chutnú riťku, ale dokážeme v nej rozpoznať aj niektoré súčasné ženy a dievčatá. Jack Palance ako obvykle viacej slizký ako by sa patrilo a Fritz Lang - je starou školou, odmietajúcou sa prispôsobiť novým zásadám, pretože tie staré ho nikdy nesklamali. Film ma vtiahol a nepustil. Nechal ma študovať pohnútky pohŕdania, aj úspechu. Nechal ma vytvoriť si svoj vlastný morálny názor. Jean - Luc Godard vytvoril dokumentárnu citovú štúdiu vzťahu a jeho dopadu na osobný a kariérny život. Príbeh, ktorý je aktuálny aj dnes. A ktorý je rozhodne veľmi pôsobivo natočený. (01.01.2011)

Po mnohých rokoch od premiéry som bol s Pohŕdaním mimoriadne spokojný. Určite aj preto, že film ostal nezmenený a zmena sa udiala vo mne. Klasický trojuholník vytvoril slizký predátor (J. Palance), inteligentný, slabošský a vnútorný svet ženy nechápajúci scenárista (M. Piccoli) a jeho manželka (B. Bardot), o ktorú sa hrá. Nevýrazné prostredie dalo vyniknúť výborným dialógom s množstvom prehliadaných signálov a náznakov. Zaujal ma aj atmosféru dotvárajúci, i keď často opakovaný hudobný motív. Prekážala mi B. Bardot, ktorá na mňa pôsobila príliš "bábikovsky" a jej vyjadrenia mi nekorešpondovali s jej vzhľadom. Fritz Lang tam pôsobil trochu navyše, ale jeho umiernené glosovanie situácie aspoň vnášalo do príbehu názory životom obitého režiséra. Najväčším problémom bolo, že som film videl v najnevhodnejšej možnej dobe. To však s jeho tvorcami nemá nič spoločné. (17.02.2012)